Trenérský nestor Petr Záhrobský starší oslavil 75. narozeniny. Měl jsem štěstí, že jsem měl dva výborné svěřence, ohlíží se
Petr Záhrobský starší patří mezi největší postavy českého alpského lyžování. Jako trenér dovedl svou dceru Šárku k titulu mistryně světa, syn Petr zase sbíral úspěchy na poli Evropského poháru. V roce 2025 byl uveden do Síně slávy českého lyžování. V sobotu 5. září oslavil Petr Záhrobský starší 75. narozeniny, a tak při příležitosti významného jubilea zavzpomínal na svou trenérskou éru a přidal i své postřehy k dnešnímu lyžování.
Před nedávnem jste oslavil 75. narozeniny, jak se vám daří?
Daří se mi a užívám si života. Tak trochu jako sportovci, kteří občas tvrdí, že si užívají závody. S tím já mám trochu problém, ale protože jsem přežil dvě rakoviny, tak pro mě je teďka užívání života to nejjednodušší a to nejlepší, co můžu dělat, a jsem rád, že tu ještě jsem.
Co se vám vybaví, když se ohlédnete za svou bohatou a úspěšnou trenérskou kariérou?
Že to byla nesmírná dřina, nesmírné nasazení a obětování se kvůli něčemu, o čem jsem nebyl přesvědčený, že to dokážu, protože mnoho věcí často bylo proti mně. Ale taková ta hvězdička na konci tunelu svítila a já za ní prostě šel. Měl jsem to štěstí, že jsem měl dva výborné svěřence. Oba přijímali tuto tvrdou práci a dokázali dojet až na konec té cesty. Takže když se poohlédnu, vybaví se mi tohle.
Vidím, že kdybych to měl dělat v současných podmínkách, tak by to bylo ještě mnohonásobně složitější, protože dnešní doba našemu lyžování tolik nepřeje. Ať jsou to špatné zimy nebo jiná generace. To, co jsem dělal v té své době, bych asi nedělal jinak a jsem rád za všechno, co jsme dokázali.
Sněhové podmínky nepřejí závodníkům ani v letní přípravě, řada závodníků musela místo soustředění na evropských ledovcích řešit jiné alternativy. Máte povědomí i o této skutečnosti?
Mám. Je to čím dál tím složitější. Já jsem byl jeden z těch, kteří nejezdili do Jižní Ameriky. Nepovažoval jsem to za nezbytné. Alpské lyžování je náročné na kondici a sezóna se tou Amerikou nesmírně prodlužuje. Jistota kvalitního tréninku je tam taky problematická, protože jsem třeba mluvil s trenéry Němců a ti říkali, že tam byli šest týdnů a z toho lyžovali čtrnáct dní, protože měli špatné počasí. Osobně si myslím, a jsem stejného názoru jako trenér Kostelič, se kterým jsme si povídali asi dva měsíce zpátky, že pro slalomy máme tady dostatečné podmínky. Ať jsou to haly nebo ty ledovce, jednoduše kratší tratě. Slalom se tady natrénovat dá, aniž by bylo potřeba jezdit do Ameriky.
Sledujete pravidelně současné alpské lyžování? Jakou vám dělá radost?
Sleduji to docela podrobně. Myslím si, že české lyžování je zejména díky Ledecké a Zabystřanovi vidět. Vidím tam podobné atributy vývoje jako u mě, protože bez rodičů a velkého nasazení to v začátcích nejde.
Honzu Zabystřana jste chválil už vloni, kdy jste v rámci Krále bílé stopy vstoupil do Síně slávy českého lyžování. Tehdy ale ještě nikdo netušil, že se za pár měsíců stane vítězem závodu Světového poháru. Jak jste prožíval jeho životní super-G ve Val Gardeně?
Je to prostě skvělý výsledek. Obzvláště v chlapech je konkurence hodně velká, řekl bych dokonce, že je několikanásobně větší než u žen. Bylo krásné to vidět. Val Gardenu znám, protože jsem tam mnohokrát byl. Je to dobrý kopec, trochu jiný svah, než se jezdí třeba v Kitzbühelu. Je to tam hodně skluzné a rozhodují i dlouhé skoky. Zabystřan ukázal, že umí klouzat a umí také skákat. Trošku mu pomohlo i počasí, ale to k lyžování patří. Byl jsem moc rád, že se mu to podařilo.
Co byste popřál českému lyžování do dalších zim?
Víte, já vidím, že to trošku odchází. Dívám se tady občas ve Špindlu na závody žákovských kategorií a pozoruji, že rodiče s dětičkami mají zájem o lyžování tak do deváté třídy, možná do starších žáků nebo juniorů, ale tam už od lyžování upouští velké číslo závodníků. Přál bych českému lyžování, aby se našlo aspoň, já nevím, dalších deset bláznů, jako jsem byl já, aby jich bylo zkrátka co nejvíc. Dneska už je jiná doba, rodiče se nechtějí tolik obětovat, protože mají svůj byznys. Svěřují takto svou roli trenérům a tam potom už ten osobní zájem chybí. Kolikrát je to jenom trénování, které postrádá kvalitu, a výsledky tak upadají do průměru.
Přál bych také českým lyžařům, aby byli trochu více zabejčení. To je pro ten sport strašně důležité. Jako trenér musíte mít štěstí, že máte svěřence, kteří jsou ochotní tu dřinu podstoupit a chtějí prostě jít na tu hranu. Nelze dělat vrcholové výkony a říkat, že si to užívám. To nejde. Zabystřan si mohl užívat v cíli, ale na té trati si to neužíval. Tam jel nadoraz, na 120 procent, a proto se mu podařil takový výsledek. Petr ani Šárka si nejezdili závody užít, jeli tam uspět. Když se to povedlo, jako třeba na Světovém poháru v Aspenu, tak jsme si to pak třeba ty tři dny užili, ale když se nám nezadařilo, tak jsme byli smutní, hádali se nebo prostě přemýšleli, jak to do příště zlepšit. Ale o tom to je, nemusí se to vždycky podařit, ale důležité je jet naplno.
