×
Radek Čermák. Lyžař, který neumí plužit

Radek Čermák. Lyžař, který neumí plužit

08.04.2014

V minulosti se věnoval alpskému lyžování a skicrossu. Před pěti lety se ale rozhodl pokračovat v rodinné tradici a přesedlal na disciplínu mnohem netradičnější – rychlostní lyžování. Před pár dny Radek Čermák znovu překonal vlastní český rekord. Ve francouzském Varsu jel rychlostí 242,751 km/hod.

Třiatřicetiletý Čermák překonal své dosavadní maximum v rámci závodu Masters, který je jen pro držitele rekordu a deset nejlepších borců Světového poháru. V něm letos harrachovský lyžař skončil celkově šestý. „Moc se o nás neví, ale i my máme Světový pohár s křišťálovými glóby a vším tím okolo,“ říká Radek Čermák. Na stupně vítezů se zatím nepodíval. Už devětkrát se ale vešel do nejlepší pětky.

 

Radku, jak vlastně probíhá takový závod rychlostních lyžařů?

 

Já musím docela brzy vstát, abych se rozhýbal, protože vlézt do té kombinézy rozespalý, tak se okamžitě zastavím. Každý den se startují dvě okna, někdy tři. Začíná se na určité výšce a postupně se jde tratí výš a výš. Dole sedí jury a má možnost uříznout poslední tři nebo třeba pět jezdců, na kterých je vidět, že to nedávají. Buď jedou o poznání pomaleji, nebo mají technické problémy a vypadají, že na tom špatně stojí. Takže pořád vlastně musíme bojovat, abychom se vůbec dostali do dalšího dne a mohli pak stát na tom úplném vršku.

 

Jak se ze sjezdaře a skicrossaře stane najednou jeden z těch bláznů běžně překonávajících rychlost formule 1?

 

Dělal to táta a mě ta jízda rovně taky vždycky bavila. Ve skicrossu se mi všichni smáli, že dokud nedají do zatáčky klopenku, tak Čermák prostě nezatočí. Ty carvingové techniky „pánev semhle, pánev tamhle“, to není nic pro mě.

 

 

Radek Čermák při závodu ve Varsu (FRA)

 

Pocházíte z Harrachova. Trénujete i na tamějším mamuťáku?

 

Samozřejmě, ale jen jednou za čas. Je tam pro nás dole taková hloupá komprese. Víc trénuju přímo na červené sjezdovce, rekord mám, tuším, 154 km/hod. Ráno, než se začnou motat lidi, dám tři, čtyři jízdy. Nebo trénujeme na střeše auta, měli jsme i přípravu v aerotunelu..

 

Na té sjezdovce, která končí prudkou zatáčkou pod most?

 

Je fakt, že pod tím mostem je to pak trošku hoňka, ale já se na to vždycky těším, protože to mám najeté odmala. Je to tam trochu ramenem o zeď a pak se vejít na ten další most taky není jednoduché. Vždycky čekám, kdy pojede nahoru na hotel nějaké zásobování, že tam třeba povezou pivo. Zatím ale nic a stále vyhrávám já.

 

To tam jezdíte v té vaší sci-fi výstroji?

 

Ne, normálně v alpské kombinéze. Ono je to už tak dost úchylné a ještě se takhle ukazovat v Harrachově.. Ne, že bych se za to styděl, ale ono ani není jednoduché v tom být. Kombinéza strašně svírá, člověka to zmenší o dvě velikosti, loni jsem z toho měl dokonce trombózu. Ti hubení kluci v tom třeba vydrží, ale já, coby echt prdelatý sjezdař, nemám nárok.

 

Vážně je to tak zlé?

 

Když jdu někde na celý den lyžovat, nejsem z toho tak zničený, jako když dám dvě jízdy v tomhle vybavení. Jsem v tom úplně ztuhlý a nemůžu se hýbat. Taky si utahujeme boty a pak odvrtáváme přezky, aby nás nebrzdily. Když nám pak odloží start z devíti ráno na jednu odpoledne, trombóza je tady.

 

Takže v té mučící výbavě zůstáváte celý den?

 

Všechno to drží izolepy, takže teprve až když řeknou, že závod ten den nebude, vylezeme z kombinéz a povolíme boty. Těžko se to dává znovu dohromady, protože má každý nastavený směr těch spojlerů a podobně. Prostě to není tak, že bych si to na oběd povolil a pak šel zase na kopec.

 

I takhle vypadá trénink rychlostního lyžaře

 

Když vidím všechnu tu speciální výstroj, napadá mě jediné: Určitě se nejedná o levný sport.

 

To ne. Na druhou stranu, člověk si to všechno pořídí jen jednou a pokud to nerozmlátí, vydrží mu výbava věčně. U nás se nebrousí lyže, takže pokud se vyloženě netrefí kámen, je ta lyže klidně na deset let. Je úplně jedno, jestli je to lyže z roku 1980 nebo letošní, pořád je rovná, radius 96. S kombinézou je to taky jednoduché, tu vyrábí jedna jediná fabrika ve Francii, proto jsou všichni stejně červení. U helem jsou dva nebo tři modely a záleží, jak je člověk rostlý. Já mám široká ramena, tak potřebuju trochu větší kýbl, aby mě to schovalo. Jediné, co si každý ladí, jsou spojlery.

 

Prozradil jste mi, že jezdíte na lyžích dlouhých 238 cm a vážících okolo 13ti kilogramů. Jak se na tom brzdí?

 

Úplně jednoduše. I takováhle potvora, když se zvedneš v těch 240ti, zatočí jak slalomka. Spousta lidí tam u nás brzdí pluhem, ale jak někdo může dát při 240ti pluh, to je mi fakt záhadou. Já to neumím a jsem za to při závodech napomínaný. Třeba v Kanadě, kde je krátká brzdná dráha, mi říkali: Musíš do pluhu. Jenže já zjistil, že jsem pluh vlastně od nějaké první třídy nedělal, prostě ho neumím. Takže mi tam dávali žluté karty, že vypadám nebezpečně a já si to přitom užíval. Nakonec jsem se tam vešel do nějaké díry v plotu.

 

Jak často slýcháte, že jste naprostý šílenec?

 

Často. Lyžařsky je to přitom nejbezpečnější sport, co jsem kdy dělal. Člověku se prostě nemá co stát. Když lehne, tak je to na krásném a totálně urolbovaném stole, který je k tomu určený. Jsou z toho akorát popáleniny, ale ten otěr vzduchu nás nenechá ani rotovat a nehrozí tak, že si třeba otočíme koleno. Pořád platí, že ty menší a pomalé tratě jsou pro nás nebezpečnější než ty, kde pak naskakují ty nejvyšší rychlosti. Tam je to úplná bomba.

 

Rychlostnímu lyžování se věnují i ženy a teprve posledním posunutím osobního maxima překonal Radek Čermák jejich světový rekord. Ten je 242,59 km/hod a drží ho Švédka Sanna Tidstrand.

 

 

Na to, jak vypadal letošní závod Speed Masters ve Varsu se můžete podívat v přiloženém videu.

 

ŠS

 

 

 

 

 

Fotogalerie


Partneři