×
Místo servismanů mechanici. Na trávě se jezdí na lyžích, které mají více než šest set součástek

Místo servismanů mechanici. Na trávě se jezdí na lyžích, které mají více než šest set součástek

15.09.2014

Lyžování na trávě zažívá ve světě boom a Česká republika v něm platí za velmoc. Není tedy překvapením, že právě Češi jsou jedním ze dvou světových výrobců travních lyží. Ty v dnešní době připomínají spíš kosmickou raketu než sportovní vybavení.

„Naše lyže se skládají z hromady malých součástek,“ začíná se smíchem vyprávět úřadující mistr světa v Super G Martin Štěpánek. „Takže: Jsou tam dvě lišty, na každou nohu jedna. Pak dvě dřeva, dvě vázání, čtyři kusy kopek. To je ochrana na vnitřní straně lyží, aby se nesrazily, když si člověk kopne nohama o sebe. Dál dva pásy, asi padesát šest šroubků, padesát šest matiček, dvojnásobný počet podložek, čtyřicet šest vozíků, tedy třiadvacet na každé lyži, když se bavíme o lyžích na obřák. V každém vozíku jsou čtyři kolečka, ta mají samozřejmě osičky a pak mraky podložek, které jsou na každé straně kolečka,“ vypočítává a přidává vysvětlení v travním lyžování často slýchaného pojmu “žabka“. „To jsou vlastně hrany. Říkáme tomu žabky, protože když se to z té lyže odlepí, skáče to po sjezdovce jako žabka. To se pak rozbije celá lyže a je průšvih. U mých lyží už se neodlepují, protože já na tom jezdím a vím, jak to pak bolí.“

 

Výrobě speciálních lyží se Martin Štěpánek věnuje už mnoho let. Jeho firma jich ročně zkompletuje na dvě stě párů a prodává do celého světa. „Začalo to tak, že byl jeden pán, který u nás v Čechách vyráběl lyže. Byl to spíš výzkumník než prodejce, takže u všeho, co si člověk objednal, čekal na dodání třeba půl roku a pak se to muselo stejně upravit nebo předělat. Takže jsme si dělali vlastní úpravy, vždycky jsme vymysleli něco dalšího a najednou po nás chtěli ty úpravy všichni, protože to bylo lepší než od výrobce. A tak jsem postupně přidával, ještě loni jsem nakupoval vždycky pár dílů od Rakušáka a od letošního roku mám úplně kompletně všechno vlastní výroby,“ říká jedenatřicetiletý rodák z Brna.

 

Stejně jako lyže na sníh, také ty travní se s různými disciplínami liší. „Délky jsou od šedesáti centimetrů až po metr. V zimě se řeší skluznice, my řešíme kolečka. Nejdůležitější je ale radius točení. U nás dává lyži schopnost zatáčet takzvané dřevo. Ono je zespodu kulaté a podle toho jak moc, pak ta lyže při naklopení zatočí,“ vysvětluje Štěpánek a dodává, že vybavení pro lyžování na trávě se vyvíjí obrovským tempem. „Náš sport vznikl zhruba v polovině dvacátého století a od té doby ta lyže šíleně zrychlila. Dneska je tendence ji spíš co nejvíc přibrzdit, ale ten vývoj běží dál, každým rokem stále zrychlujeme. A taky se mění délky, konkurence teď začala jezdit na 115ti centimetrových lyžích, což je najednou skok o nějakých dvacet centimetrů. Ale zatím je spíš loterie vybrat, na čem se bude vyhrávat.“

 

„Když se teď na ty lyžaře dívám, říkám si, jak to mají dobrý. Lyže jsou rychlejší, točivější a všechno je jednodušší, než když jsem jezdil já. My jsme zas měli větší srandu,“ vzpomíná Aleš Kettner, kdysi úspěšný závodník, dnes otec nejlepší české lyžařky na trávě Adély. „Jezdili jsme na válečkách, to byly lyže, které ještě něměly pásy. I na tom člověk kolikrát opustil trať, ale nebylo to tak hrozné, protože to moc nejelo. Ale bylo to těžké, muselo se v tom hodně pracovat a dávat do té lyže dynamiku. Zkoušeli jsme taky italské rollky.“

 

A právě na takzvaných rollkách, které byly obdobou dnešních, moderních lyží, se zrodil legendární prvek   Kettnerova smyčka. „Jelo mi to jednou v závodě hodně rychle a už jsem nestíhal. Nevím, jak jsem to udělal, ale prostě jsem se vyklonil, obkroužil bránu kolem dokola, vrátil se nazpátek a byl ještě třetí. Časově jsem tím skoro nic neztratil,“ směje se Aleš Kettner.

 

Vývoj je nezadržitelný. Jedno se ale nezměnilo, o své lyže se závodník stále musí pečlivě starat. A takový servis je i v travním lyžování pořádná věda. „U nás jsou to podobně jako u cyklistiky spíš mechanici než servismani,“ usmívá se Martin Štěpánek. „Po každé závodní jízdě se vyměňují kolečka, třecí plošky, prostě všechny kluzné elementy. A pak samozřejmě všichni, kdo potřebují, aby to jelo rychle, si musí po každé jízdě umýt lyže jarem. Taky se lyže musí v podstatě naladit na každého závodníka, na jeho váhu. Pásy se buď přitahují nebo povolují. Záleží na sklonu a tvrdosti sjezdovky, trávě, váze závodníka. Když je prudký svah a těžký závodník, tak jede velmi trvdý pás. Kdyby měl měkký pás, vozíky by odstředivou silou začaly vibrovat a už by to nejelo,“ vysvětluje. Zároveň ale dodává, že takový servis se týká jen vrcholových závodníků. „U sportovních nebo tréninkových lyží se to tak neřeší. Není tam žádné nastavování pásu a celý rok se jezdí se stejnými kolečky.“

 

Při závodech je pak dohlíženo na regulérnost vybavení. Ze startovního pole jsou vylosovaní závodníci, jejichž lyže budou podrobeny kontrole. „Řeší se, jestli někdo nemá ložiska. V pravidlech je dané, že kolečko musí být z jednoho kusu materiálu. Není dané, jaký to má být materiál, ale musí to být jeden kus. Nerozebírají se ale celé lyže. Vybere se namátkově jeden vozík a do toho se podívají,“ uklidňuje Štěpánek.

 

Kdyby kontrole podléhaly všechny součástky travní lyže, každý závod by se pravděpodobně hodně protáhl.

 

 

ŠS

 

 

Fotogalerie


Partneři