Závody nemají uši, říká s úsměvem deaflympijský vítěz Tomáš Pazdera. V následujících sezónách chce na nejvyšší úrovni závodit i se slyšícími
Před dvěma lety se v ruském Šukolovu stal historicky prvním snowboardcrossovým mistrem světa neslyšících, letos přidal opět v Rusku další cenný triumf, když v Chanty-Mansijsku suverénně vyhrál zimní deaflympiádu. Pětadvacetiletý rodák z Prahy je aktuálně nejúspěšnějším neslyšícím snowboardcrossařem planety, chce ale víc. V roce 2017 by rád závodil i ve Světovém poháru a na mistrovství světa slyšících.
Na jedné straně titul prvního mistra světa neslyšících, na druhé deaflympijské zlato. Dá se říct, co pro vás znamená víc?
Tyhle akce se nedají vůbec porovnat. Na deaflympiádě je úplně jiná atmosféra a je tam i hodně fanoušků. Získat jakoukoliv olympijskou medaili, ať už klasickou, paralympijskou, kam ale nespadáme, a nebo deaflympijskou, byl můj celoživotní sen.
V čem jste se od triumfu na mistrovství světa v roce 2013 posunul?
Po šampionátu v Rusku mi hodně pomohl můj trenér (trenér olympijské vítězky Evy Samkové Marek Jelínek) a jeho realizační tým v Czech Snowboardcross týmu. Hodně jsem se posunul jak s fyzičkou, tak s technikou v jízdě. Kdybych netrénoval a měl výkonnost jako na mistrovství světa, tak bych deaflympiádu určitě nevyhrál. Deaflympijská konkurence byla navíc o něco větší a lepší než v roce 2013.
Před odletem jste netušil, jací vás v Chanty-Mansijsku čekají soupeři. Jak vám bylo, když jste je na trati poprvé viděl?
Popravdě, když jsem je viděl, trochu nervózní jsem byl, protože bylo znát, že Rusové na místě trénovali. Ale šel jsem radši svou cestou, nevšímal si ostatních a při trénincích jezdil radší sám. I když Marek mě trochu popoháněl, ať jezdím i s někým, abych pak nebyl tolik překvapený (smích).
Prý jste v posledních týdnech před deaflympiádou měnili tréninkové metody kvůli naslouchátku.
To je pravda, normálně používám sluchadlo, ale na deaflympiádě se závodí bez něj, takže jsem to musel Markovi připomenout. A protože sluchadlo mění stabilitu a pozornost, chtěl po mně trenér, abych už měsíc před deaflympiádou trénoval bez sluchadla. Závodil jsem bez něj i na slyšících závodech Evropského poháru a FIS a vyplatilo se. V Rusku jsem pak neměl s ničím problém.
Jaký je Marek trenér?
Má u mě velký obdiv, je to inteligentní a dobrý trenér. Bere ohledy, respektuje všechno, co je možné. Má obrovskou trenérskou autoritu a přitom je i dobrý kamarád, který pomáhá. Líbí se mi, že je férový. Jsem rád, že mě vzal do Czech Snowboardcross Teamu, díky němu se každým tréninkem zlepšuji.
Vraťme se ještě k deaflympiádě. Jakou jste měli s ostatními českými účastníky partu?
Ve výpravě nás bylo dvacet a v Chanty nás zůstalo jen šest, zbytek odletěl do Magnitogorsku. Ale i přesto, že nás bylo takhle málo, byla pořád nějaká sranda. Měl jsem k dispozici trenéra, který byl mezi neslyšícími poprvé a rád se učil přizpůsobovat novým podmínkám. Bylo to pro něj nové a my se díky tomu opravdu nenudili (smích).
V čem je podle vás snowboarding pro neslyšící jiný než pro slyšící?
Je tam rozdil v orientaci a stabilitě. Když nemám sluchadlo, jsem vyčerpanější, protože musím být pozornější. Co se týče výkonosti, tak si nemyslím, že by to byl takový rozdíl. Neslyšící jsou ale uzavřenější, v některých zemích mají dokonce zákaz závodit mezi slyšícími.
Jaké jsou vaše další další snowboardové a životní mety?
V roce 2016 se chci zúčastnit mistrovství Evropy neslyšících ve snowboardingu. Rád bych taky líp bodoval v Evropských pohárech a FIS závodech slyšících, páč závody nemají uši (úsměv). Další meta je rok 2017 a světové šampionáty slyšících i neslyšících, k tomu Světový pohár. Bude ale záležet na financích, bez nich není trénink takový, jaký by měl být. A jinak se celý život snažím být profesionálním sportovcem, tak v tom budu pokračovat.
ŠS
Zdroj foto: ČPV, Jan Malý/fotomaly.cz
Fotogalerie
