Za stříbro si můžu sama, tak trochu jsem si ho přivolala, směje se Adamczyková
Eva Adamczyková to dokázala. Na zimních olympijských hrách vybojovala stříbrnou medaili ve snowboardcrossu a zkompletovala tak svou sbírku cenných kovů – ke zlatu ze Soči a bronzu z Pchjongčchangu nyní přidala i vytoužené stříbro. V rozhovoru bezprostředně po závodě popisuje dramatické momenty na trati, únavu z dlouhého dne i radost z toho, že se po narození syna dokázala vrátit mezi světovou špičku.
Jaké to je, mít konečně stříbro?
Je to super. Samozřejmě si za to můžu sama, protože jsem si pořád dělala legraci, že bych chtěla stříbro, jelikož ho ve sbírce ještě nemám. „Takže jsem si ho zasloužila,“ směje se Adamczyková. Je to úžasné. Byl to strašně dlouhý den. Před poslední jízdou jsem se cítila už dost unavená, i to teplo člověka vyčerpává, ale řekla jsem si, že už je to jen jedna jízda. Že to tam napálím za jakoukoliv cenu.
A co samotné finále? Vypadalo to na velké drama.
Ve finále se mi start úplně nepovedl. Myslím, že už tam možná hrála roli únava, ty odrazy na boulích nebyly tak perfektní. Ale mezi druhou a třetí zatáčkou se to rozjelo neskutečně a nevěděla jsem, co s tím budu dělat ve čtvrté zatáčce, ale naštěstí to v té čtverce vyšlo. Měla jsem tam asi největší rychlost za celou dobu, což mě samotnou překvapilo. Bylo to o kousek, čtyři setiny, takže můžu být jen spokojená. Nedala jsem holkám nic zadarmo a ony mně taky ne. O to je ta medaile hodnotnější, že člověk musel jet každou jízdu naplno. Doufám, že si to lidi užili, protože to mohl být zábavný závod.
S Australankou Josie Baffovou jste prošly společně od osmifinále až do finále. Co na to říkáte?
My se známe dost dobře. Jeden z jejích trenérů je Čech a dělal si legraci, že pojede „klokanice se samicí“, protože ona je Australanka. Smály jsme se, že jsme spolu došly až takhle daleko. Myslím, že se to tady zatím nikomu nepovedlo.
Berete to jako zadostiučinění? Rozhodla jste se pro návrat po mateřské a hned je z toho medaile.
Před rokem jsem si ani nemyslela, že budu vůbec jezdit. Je to zvláštní, že jsem tady, a jsem strašně ráda, že se můžu zúčastnit. Říkala jsem si, že nějaká očekávání ode mě asi jsou, ale tím, že jsem měla pauzu, tak jsem to nebrala tak vážně. Když ale člověku vyjdou tréninky i kvalifikace, tak ta očekávání pak sám na sebe má. Snažila jsem se soustředit jen sama na sebe. Že to vyšlo na velké finále zrovna tady, to jsem si asi pošetřila, protože ve svěťáku mi to zatím nevycházelo.
Máte tady celou rodinu, manžela Marka i syna. Jaké bylo přivítání v cíli?
Bylo to super, i když malej v cíli zrovna nebyl, Marek ho prý někde odložil u Britů. Pak už jsem ho ale viděla, měl namalovaný takový malý knírek. On z toho asi nemá zatím moc rozum, ale je skvělé, že tu mohou být.
Fanoušci byli hodně slyšet...
Nikdy jsem neměla na olympiádě tolik fanoušků a kamarádů. Třeba v té pasáži mezi posledními zatáčkami to bylo úžasné. My jsme tam skákaly boule a člověk letěl přímo do těch fanoušků, jak řvali. To mě hrozně nabudilo, abych do cíle pořádně „zadupala“.
FOTO: ČOV
