Nervy? Zestárl jsem o pár let, říká trenér Maděrové Evžen Mareš
Ujal se jí v osmi letech. Zpočátku ani nevěděl, co s ní má dělat. V pátek se čtrnáctiletá práce proměnila v olympijské zlato. Trenér Zuzany Maděrové, Evžen Mareš neskrýval emoce a rozpovídal se nejen o tom, co během závodu prožíval, ale i o dalších detailech a poznatcích z dlouholeté spolupráce.
Tušil jste to, že by to mohlo vyjít?
Člověk by rád řekl, že tušil. Ale nebylo to tak. Až po kvalifikační jízdě, když od Ester dostala jen tři desítky, tak jsem začal tušit, že by to mohlo být fakt dobré.
Jak moc jí trať sedla? Dá se říct, že byla šitá na míru?
Dá se to tak říct. Hlavně ten terén jí sedl. Jak je to rovné, zmrzlé, a nedělají se v tom velká koryta, tak se v tom našla.
Jezdí takovým riskantním stylem. Rychle, ale přímo na brány. Patří to k té její jízdě? Ten risk?
Nevím, jestli je to riskantní. Byla to sázka už před x lety na to, že bude jezdit jinak. Ani lyžaři, kteří vyhrávají, nedělají nějaké extra obloučky.
Jak vaše spolupráce se Zuzkou vlastně probíhá? Jste spokojen?
Nemůžu si stěžovat. Bývalo to i horší, teď je to v pohodě. Od doby, co začala jezdit výsledky, tak nediskutuje, a dělá, co po ní chci.
Je tohle ta cesta, kterou jste si vytyčili?
Ano, nalinkovali jsme si to oba. Tam, kde se to protnulo, se snažíme spolu nějak vycházet. A dotáhnout to třeba k olympijskému zlatu.
Jaká je vlastně olympijská vítězka Zuzana Maděrová?
Vlastně je strašně paličatá. Člověk s ní musí hodně diskutovat, když jí chce něco vnutit. Když se jí zdá, že to není úplně podle jejích představ, tak je to boj. Ale zase když jí řeknete, aby udělala sto kliků, tak je udělá. Bude se blbě tvářit, ale poslechne a udělá je.
Kolik lidí vlastně tvoří váš tým?
No, zákeřná otázka. Zuzana má vlastně tým o 1,5 člověku. Máme teď fyzioterapeuta. Musíme poděkovat svazu a Dukle, že si ho můžeme dovolit mít na Světových pohárech i olympiádě fyzioterapeuta.
Co vše máte vlastně vy na starosti?
Všechno, od řidiče, přes časomíru, servis, jsem trenér, dělám prostě vše, co je potřeba.
Jste takový její druhý táta? Když spolupracujete od jejích osmi let?
Asi se to tak dá říct. Byly chvíle, kdy ji člověk musel a taky potřeboval trochu vychovávat.
Jak jste prožíval finálovou jízdu?
Zestárl jsem o pár let, to si můžeme přiznat. Hrozně jsem jí to přál. Trať byla dlouhá, nervy byly hrozné. Normálně to bývá tak 33, 35, 37 vteřin. Tentokrát to bylo velice dlouhé.
Kdy vám bylo nejhůř?
Vždycky je to stejné. Hned první rozjížďka v pavouku. To je vždy nejtěžší. Když jste vepředu a jedete v podstatě s posledním, kterému už o nic nejde. Ten to tam vždy pošle hlava nehlava.
A kdy to bylo nejsilnější?
Když Zuzka předjela Ramonu Hoffmeister. Protože to je dost těžký oříšek.
Čím to je, že její posun za poslední čtyři roky je tak obrovský?
Byly to čtyři roky strašné práce. Tu nám hrozně usnadnil svaz a Dukla. Bez toho by to vůbec nešlo. V podstatě nám pomohly se vším, o co jsme si požádali a co jsme potřebovali, pokud to nebyla zhovadilost.
V čem se nejvíc zlepšila? V hlavě? V technice?
Určitě v hlavě, na té maká s Marianem Jelínkem. Tomu patří velký dík, i tady s ním několikrát mluvila, což je super. A taky to ježdění. Ten svůj styl za poslední čtyři roky vypilovala k dokonalosti. Stoprocentní to ještě není, ale když jí to sedne, je to rychlé a funguje to.
Jak vnímá mediální povinnosti?
Já jsem vlastně v tomto trochu boomer, je to pro mě nepochopitelné. Ale jí to baví. Jestli se jí to dokáže i nějak dotknout, to nevím. Ona je vyloženě optimistická, i když prohrává. Takže se jí asi nehromadí ani žádné „hejty“. Co tam dává, to je většinou veřejností pozitivně přijímáno.
Jak to vypadá s její kyčlí? Měla s tím problémy, operaci…
Úplně v pořádku to není. Bolí ji to zřejmě dost často. Je to složité. Ona mi říká, že ji to bolí, já zase říkám, že musí jezdit. Máme tu doktorku, takže když je na mě naštvaná, vezme telefon, zavolá jí, řekne že to bolí, a ať mi napíše, že nejdeme trénovat. Ale zatím to vypadá, že to drží.
Jak se vlastně tenkrát v jejích osmi letech zrodila vaše spolupráce?
Měli jsme oddíl, kde jezdily starší děti, puberťáci. Asi si tam prošla docela šikanou, byly tam děli o tři, čtyři roky starší. Ale ona s nimi jezdit musela, nebyla jiná možnost. Tehdy ji tam přivedli rodiče, zavolal mi její táta, přivedl ji. Bylo to v Liberci.
A čím vás zaujala?
Tehdy to bylo tak, že jsem ji vzal proto, že její táta je můj kamarád. Říkal jsem si: „tyvole, vždyť je to dítě. Co tu s ní budeme dělat?“. Zaujala mě pak ve čtrnácti letech, kdy se řešilo, zda bude něco jezdit, nebo ne. My jsme tam měli kluka a holku, kteří jezdili na úrovni juniorských závodů dost pěkně. Jí jsme řekli, že až na českých závodech někoho z nich porazí, vezmeme ji ven na soustředění. Porazila, byla ostrá jako břitva. Tak jsme ji vzali. První soustředění, první ježdění. Tehdy jsme tam byli i s Adamem Počinkem. Koukali jsme na ní shora, a říkali si, že dobře jezdí. A pak vyjela ze slalomu, vjela na sjezdovku, kde jí sestřelil nějaký Polák, a bylo po ježdění. Začátky opravdu neměla jednoduché.
Myslíte, že ji tento úspěch nějak změní? Pro mladou holku je to asi přece jen celkem těžké…
Pokud bude dál trénovat se mnou, tak ji nic nezmění. Nedovolím jí to. Jasně, bude mít to svoje, v něčem jí to pomůže, líp se jí budou platit složenky. Ale trénovat budeme stejně.
Jaký je váš nejbližší program?
Po zastávce na olympijském festivalu v Českých Budějovicích přejíždíme na trénink ve Špindlerově Mlýně, kde máme na začátku března domácí Světový pohár. Pokud můžeme trénovat na sjezdovce, kde se za měsíc pojede svěťák, tak je potřeba tam být. Takovou možnost nedostaneme tolikrát.
Je olympijské zlato nejlepší pozvánkou právě na Světový pohár ve Špindlerově mlýně, který se koná 7. března?
Myslím, že určitě ano. A kromě toho taky pozvánka na Dolní Moravu, kde se příští týden koná mistrovství České republiky, kterého se Zuzka bude účastnit. Tolik zlatých medailistů se českých závodů neúčastní.
FOTO: ČOV/Ondřej Hnilica
