Mám hlavu plnou zážitků a krásných vzpomínek, zářila po stříbru ve Špindlu Zuzana Maděrová
Premiéra závodů Světového poháru v alpském snowboardingu ve Špindlerově Mlýně znamenala pro české fanoušky stříbrnou radost. Zuzana Maděrová prošla až do finále paralelního slalomu, kde podlehla své tréninkové kolegyni, Japonce Cubakiové. I za druhé místo ale olympijské šampionce tleskaly davy nadšených fanoušků.
Zuzano, jak jste se cítila před finálovou jízdou na domácí půdě. Byla jste nervózní?
Nervozita tam samozřejmě byla, protože když vám na něčem záleží, tak jste nervózní tak nějak přirozeně. Mně záleželo na tom, abych českým fanouškům ukázala, jak umím jezdit, a abych nedělala příliš mnoho chyb. Byla to taková ta zdravá nervozita a nakonec jsem opravdu ráda, že se to takhle povedlo.
Jela jste v červené dráze, ačkoliv v předešlém průběhu vám svědčila spíš ta modrá. Hrálo to ve finále roli?
Červená dráha byla trošku horší, ale nebyla tak špatná, jak jsem očekávala. Ale neměla jsem ji najetou a nevěděla jsem, co mě tam čeká. Takže v některých bránách mě to vykopávalo jinak než v modré trati.
Mrzí vás, že z toho nebylo vítězství?
Na chvíli mi problesklo hlavou, jestli jsem náhodou nezklamala všechny ty lidi, kteří se na mě přijeli podívat. Ale s čistým svědomím můžu říct, že jsem udělala maximum a jela jsem nejlépe, jak dokážu. Bohužel jsem udělala chybu, ale to se stává. Když jsem projížděla cílem, tak jsem si hlavně užívala to, kolik je tady lidí, kteří se přišli podívat, jak závodím.
Jak moc vám pomáhala podpora domácího publika?
Bylo to úžasné. Bylo tady strašně moc fanoušků a už od startu křičeli a fandili, to bylo moc krásné. Mám hlavu plnou zážitků a krásných vzpomínek. Na závody jinam taky jezdí hodně fanoušků, kteří fandí všem. Ale nejsou to Češi. Tady na domácí půdě fandili hlavně nám a cítila jsem, že při mých jízdách fandí hlavně mně. A to člověka samozřejmě strašně nabíjí energií. Je to opravdu hrozně výjimečné.
Líbí se vám trofej za stříbrnou příčku?
Je krásná, hezčí trofej jsem asi ještě nedostala. Je to takový panáček svařený z kovu, který drží nad hlavou snowboard.
Ve finále vás porazila Japonka Miki Cubakiová, se kterou se velmi dobře znáte. Jaký mezi vámi panuje vztah přímo na závodech?
Rivalita tam je, ale my jsme zároveň velké kamarádky. Chtěla jsem vyhrát, to je jasné. Ale hned, jak jsem projela cílovou čarou, tak jsme zase kamarádky a ne soupeřky. My to takhle prostě máme. Posledních asi sedm let spolu trénujeme, jsme asi jediná dvojice závodnic z jiné země, která spolu trénuje. Trávíme spolu celý podzim a celé jaro, když ona zrovna není v Japonsku. Tím pádem mezi námi ani nemůže být nějaká velká rivalita. Na druhou stranu, v závodě je jedno, kdo proti nám stojí. Každá z nás chce vždycky za každou cenu vyhrát.
Jak se jí líbila atmosféra ve Špindlerově mlýně?
Atmosféra byla opravdu krásná. Miki mi říkala, že ji trochu mrzí, že mě porazila zrovna tady doma. Že jsem si před takovými fanoušky možná zasloužila vyhrát. Samozřejmě byla ráda, že vyhrála ona, ale gratulovala mi i tak ke druhému místu. Říkala mi, že pro české fanoušky jsem určitě vítězka.
Jak spolu vlastně komunikujete?
Mluvíme anglicky, ale zároveň ji učím česky a ona mě japonsky. Nějaká ta slovíčka už obě umíme. I v cíli mi říkala česky, že mi gratuluje. Já jsem se jí to snažila oplatit japonsky. Ale rychle jsme se pak přesunuly do úplně jiné konverzace, protože její oblíbená hláška je „Jak se máš?“. Takže mi v cíli řekla: „Gratuluju, jak se máš?“ A pak už jsme radši přešli zase do angličtiny.
FOTO: Bóša / Czech Ski & Snowboard
