Horská dráha plná zranění, ale i vysněný titul na MSJ. Sára Strnadová se loučí se snowboardcrossem
Juniorská mistryně světa ve snowboardcrossu Sára Strnadová uzavírá svou sportovní kariéru a otevírá novou životní kapitolu. Rozhodnutí pověsit závodní prkno na hřebík se nerodilo snadno, ale po sérii vleklých zranění a náročném překonávání vlastních limitů dospěla k závěru, že je čas jít dál. V otevřeném rozhovoru upřímně popisuje svou kariéru jako horskou dráhu a vzpomíná na krásné okamžiky v čele s vysněným juniorským titulem. Co důležitého jí závodění dalo do života a na co se těší nyní, když má po sportovním kolotoči konečně prostor naplno se věnovat náročnému studiu a cestování?
Jak se teď s odstupem po oznámení konce kariéry cítíš?
Myslím si, že to bylo správné rozhodnutí, ale čas od času mě přepadne smutek z toho, jak to dopadlo. Úplně jsem si nepředstavovala, že se moje kariéra bude ubírat tímto směrem. Samozřejmě jsem doufala v trochu jiné výsledky – že se podívám alespoň na olympiádu, i když ji třeba nevyhraji. Kvůli zraněním se mi to bohužel nepovedlo, z čehož jsem byla pořád trochu smutná. Myslím si ale, že rozhodnutí skončit bylo správné.
Probírala jsi toto rozhodnutí s někým? Ať už s rodiči, nebo s někým jiným?
Probírala jsem to jednak s trenéry, kteří se mnou v tomhle byli zajedno, a jednak s tátou, který moji kariéru celou dobu podporoval a ze začátku ji i celou financoval. Dál také s mým přítelem a s kamarády. Takže vlastně s hodně lidmi.
Kdy přesně nastal ten zlomový moment, kdy sis definitivně řekla, že tohle je tvoje poslední sezóna?
Úplně jistá jsem si tím nebyla. Minulý rok jsem si na univerziádě zlomila nohu, a kvůli tomu padly veškeré naděje na kvalifikaci na olympiádu. Jinak si myslím, že bych se kvalifikovala v pohodě, protože kvóty pro holky nebyly tehdy tak přísné a dostaly se tam i závodnice, které normálně porážím. To mě dost zklamalo. Rozhodně to ale nebylo tak, že bych si zlomila nohu a řekla si, že teď už je to o ničem. Spíš jsem se dál snažila pokračovat.
S trenérem jsme se domluvili, že budu nejdřív jezdit Evropské poháry a pak se zase vrátím do Světového poháru. Nakonec to ale tak úplně nedopadlo. Svěťák jsem si nakonec zajela jako svůj úplně poslední závod. Celou dobu jsem totiž trénovala jen v evropském týmu, kde mi to, upřímně řečeno, úplně nesedlo. Navíc jsem kvůli četným zraněním měla trochu strach, mám bolavá obě kolena a nevěděla jsem, co všechno si můžu dovolit. Bojovala jsem se strachem, a i když myslím, že docela úspěšně, očekávání trenérů byla trochu jiná. Chtěli, abych se v Evropském poháru umisťovala na předních příčkách. Já se sice snad vždycky kvalifikovala, ale v závodech s ostatními holkami jsem kvůli strachu měla blok a nestihla jsem se tolik rozjezdit, takže jsem neměla dobré výsledky a vypadávala hned z prvních jízd.
Trenér mi nakonec řekl, že to s těmito výsledky na A-tým není, tak jsem si řekla, že možná nastal čas. Těch zranění hrozí docela dost a abych jezdila Evropské poháry jen tak pro srandu, to už mi za to nestálo.
Hrálo v tom rozhodování roli i studium?
Určitě. Souvisela s tím i škola, protože studuji ČVUT, což je náročná škola, a navíc obor FIT (informatika). Bylo to dost složité stíhat všechno dohromady. Teď to bylo fajn v tom, že když jsem kariéru ukončila, mohla jsem se dva měsíce plně věnovat bakalářce. Myslím si, že jinak bych to nestihla dopsat. Kdybych k tomu měla ještě trénování a ježdění po horách, tak bych to asi fakt nezvládla. Už teď jsem ráda, že jsem ji stihla odevzdat.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Jak uplynulou sezónu hodnotíš?
Výsledky nebyly takové, jaké bych si představovala. Zároveň ale, když vezmu v úvahu všechny okolnosti, vracela jsem se po docela vážném zranění, kdy mi teprve na konci srpna vyndávali šrouby z nohy, takže jsem měla opožděný start do sezóny a poprvé se postavila na sníh snad v listopadu. A k tomu ten strach. Když se to všechno sečte, myslím, že ty výsledky nebyly zas tak špatné. Bylo víceméně očekávatelné, že nebudu hned vyhrávat.
Celkově bys svou kariéru zhodnotila jak?
Byla to taková horská dráha. Jednou nahoře, jednou dole. Hodněkrát jsem se zranila a hodněkrát se po těch zraněních vracela. Vždycky to bylo hodně náročné, ale jsem na sebe v tomhle ohledu hrdá. Pokaždé jsem se dokázala vrátit, i když bojovat s tím strachem nebyla vůbec legrace. Vždycky jsem se nějak překonala, takže v tomto jsem sama se sebou spokojená. Co se týče výsledků, jsem samozřejmě šťastná za to, že jsem vyhrála juniorské mistrovství světa. To mě alespoň trochu uklidňuje, že jsem přece jen něco dokázala.
Jak na tohle vítězství na juniorském mistrovství světa v Krasnojarsku vzpomínáš?
Určitě to byl splněný sen. Byl to dokonalý závod a hrozně ráda na něj vzpomínám. Je to ten nejhezčí moment, jaký jsem za svou kariéru zažila.
Jsou kromě tohoto titulu ještě nějaké momenty ze snowboardcrossu, na které budeš nejraději vzpomínat?
Vždycky jsem si hodně užívala samotné závodění s holkami, to ježdění „tělo na tělo“. To bylo fajn, ten adrenalin. Nebo když jsem skočila nějaké velké skoky, ze kterých jsem měla zpočátku respekt. Když jsem je pak úspěšně „vyslala“ a dopadlo to dobře, byla jsem z toho strašně šťastná. I na to určitě budu vzpomínat v dobrém.
Je něco, co jsi ve snowboardcrossu ještě nestihla?
V Evropském poháru jsem nikdy nestoupla na první příčku. Měla jsem několik dobrých umístění, nějaké ty stupně vítězů tam byly, ale nikdy první místo. To mě trošku mrzí. Pak jsem se také nedostala na mistrovství světa dospělých, to jsem kvůli zranění nestihla. A samozřejmě mi chybí ta olympiáda a fakt, že jsem se nikdy nekvalifikovala ve Světovém poháru a nezazávodila si v heatech. Tyto věci mě mrzí, že už jsem je nestihla.
Jak moc tě po sportovní a lidské stránce ovlivnilo, že jsi v týmu vyrůstala po boku Evy Adamczykové?
Evka je v podstatě důvod, proč jsem vůbec se snowboardcrossem začala. Když vyhrála olympiádu, teprve tehdy jsem se o tom sportu dozvěděla a vyzkoušela ho. Jak mě ovlivnila? Určitě pozitivně. Je to moc fajn ženská a bylo mi velkou ctí s ní být v týmu a trénovat po jejím boku.
Co nejdůležitějšího bys řekla, že ti tento sport dal do další fáze života?
Asi nejvíc teď pociťuji tu disciplínu. Přece jenom jsem občas na tréninky musela jít, i když se mi vůbec nechtělo, ale vždycky jsem se k tomu nějak dokopala. Takže tohle mě naučilo asi nejvíce.
Jaké jsou tvé plány do budoucna? Čemu bys teď chtěla nejvíc věnovat energii?
Teď bych ráda dostudovala, a zároveň bych chtěla cestovat. Také chci nadále sportovat, alespoň rekreačně, prostě se víc hýbat, než jen sedět u počítače. A pak si chci najít nějakou práci.
Máš nějaké vysněné destinace, kam by ses ráda podívala?
Určitě na Nový Zéland. Tam jsem se s týmem nikdy nepodívala. Tým tam jel sice několikrát, ale já s nimi tehdy nebyla, takže tam mě to hodně láká. Jinak kamkoli to jen půjde.
Plánuješ u snowboardcrossu ještě nějakým způsobem zůstat?
Jsem domluvená s Markem Jelínkem, že můžu kdykoli přijet. Třeba trénovat s nimi na Dolní Moravě nebo si odjet nějaké závody, například Český pohár. Tak si říkám, že když na to bude čas, bylo by fajn si zajet prostě jen tak pro zábavu, kdy už se nebudu muset honit za výsledky.
A máš v hlavě nějaký jiný sport, který bys ráda teď vyzkoušela?
Už dříve jsem kromě snowboardcrossu dělala různé sporty rekreačně a u těch chci zůstat – windsurfing, jízda na koni, horské kolo nebo lezení. Tyhle věci mě baví. A nějaký úplně nový sport? Asi bych si chtěla zkusit kitesurfing.
