Děkoval mi za celou republiku. Zlatou Maděrovou v cíli potěšil fandící prezident Pavel
Český snowboarding slaví opět zlatou medaili na ZOH, tentokrát díky dvaadvacetileté Zuzaně Maděrové. Ta zastoupila Ester Ledeckou, která po vypadnutí ve čtvrtfinále skončila pátá. Pro Maděrovou jde o první olympijskou medaili při jejím druhém startu pod pěti kruhy.
Jak se cítíte jako olympijská vítězka?
Je to neuvěřitelné. Pořád tomu nemohu uvěřit, je to prostě neskutečné.
Je to tak trochu umění, schovat si první výhru až sem na olympijské hry. Čím to bylo?
V Davosu to bylo hodně blízko, tam rozhodoval fotofiniš a nevyšlo to. Tak jsme si říkali, že přijde lepší příležitost, a ta nakonec přišla tady. Od začátku do konce mi seděl sníh, byl úplně perfektně připravený. Tratě byly vyrovnané, krásně postavené a seděly mi. Ráno jsem si řekla: „Teď, nebo nikdy. Jdi si pro to!“ A to jsem taky udělala.
Bylo to opravdu šest bezchybných jízd, nebo tam byla nějaká chybička?
Chybička tam byla, a to v první osmifinálové jízdě v posledním traverzu, než se jelo dolů do cíle. Trochu mi to ujelo v měkkém sněhu. Chvíli jsem potom přemýšlela, jestli nezměním trať, protože modrá byla delší dobu na sluníčku. Už po kvalifikaci jsem si tratě prohlížela a říkala si, že ta modrá je dole měkčí, ale nakonec jsem se rozhodla zůstat u toho, co už mám najeté. Další jízdy už pak byly bezchybné.
Vy jezdíte celkem náročný styl. Říkala jste si, že teď už budete opatrnější?
Naopak, řekla jsem si, že to tam dnes prostě pošlu a nějak to dopadne. Vítězové se totiž nerodí ze strachu. Řekla jsem si, že to buď půjde, nebo nepůjde, ale je lepší jet rychle a trochu riskovat, než jet pomalu a být vzadu.
Své možnosti jste naznačila už v kvalifikaci. Co se vám po ní honilo hlavou?
Vlastně jsem si říkala, že je to skvělé, že tuhle fázi máme za sebou. Že teď už se jede odznovu se startovním číslem 2 a můžeme jít na to.
Co jste říkala tomu, že vás přišel povzbudit prezident Petr Pavel?
Bylo to neskutečné. Viděla jsem ho tam už po první jízdě a po všech dalších jsem vnímala, jak tam dole fandí a raduje se se mnou. Bylo to úžasné.
Co vám po závodě stihl říct?
Řekl mi, že mi děkuje za celou Českou republiku, moc mi gratuluje a že je to skvělé.
Dřív jste bývala trochu paličatá. Projevilo se to nějak i dnes?
Dnes asi úplně ne. Myslím si, že z dlouhodobého hlediska se to projevuje hodně, ale konkrétně dnes jsme všichni měli stejný cíl a nikdo mi ho nerozmlouval.
Dnes vlastně přišlo takové vaše razítko na to, že jste si snowboarding prosadila.
Dnes už asi ano. My máme s tatínkem takový speciální rituál a on mi říkal, že se mu ten rituál asi povedl. Měl radost, byl nadšený. Taky tu dnes se mnou byl, stejně jako celá moje rodina, a bylo to úžasné.
Co konkrétně je to za rituál?
Já to radši nebudu prozrazovat.
Co říkáte na atmosféru, která tu panovala? Vy i Ester jste tu měly prakticky větší podporu než Italové.
Ta podpora byla neskutečná. Myslím si, že hodně lidí fandí Ester, takže jsme tu měly krásnou kulisu. Cítila jsem to a moc si toho vážím.
Co jste říkala na Ester, která vypadla a pak byla dost smutná a měla slzy v očích?
Stála jsem nahoře na startu a moc jsem tomu nevěřila. Viděla jsem jenom, že to bylo o kousek, ale vedle se pak radovali Rakušani, tak mi došlo, že to asi nevyšlo. Bylo mi to líto, protože jsem jí fakt přála, aby byla na bedně. Pro Čechy by bylo úplně neskutečné, kdybychom tam byly obě. Kdybychom se potkaly ve finále, bylo by to úplně úžasné, ale bohužel se to nepovedlo.
Věřila byste si na ni?
Já bych jela určitě stejně jako proti všem soupeřkám. Jela bych prostě, co to jde, protože ve výsledku je jedno, kdo proti vám stojí. Když chcete vyhrát, musíte porazit úplně všechny. Jestli by to vyšlo, nebo ne, to nevím, nicméně určitě bych do toho šla naplno a nějak by to dopadlo.
Chtěla jste ji ve finále pomstít? Jela jste totiž proti stejné soupeřce, která ji vyřadila.
Takhle bych to asi úplně neřekla. Já jí přeju medaile a dobré výsledky, protože je to Češka, ale takhle o tom nepřemýšlím a soustředím se hlavně na sebe.
Nakoplo vás to nějakým způsobem, když jste věděla, že Ester vypadla?
To ne, to si nemyslím, takhle to nevnímám.
Které emoce byly nejsilnější?
Řekla bych, že nejsilnější byly v momentě, kdy jsem postoupila do velkého finále, protože to už znamenalo jistotu medaile. To bylo neskutečné.
Tušila jste, že vyhrajete? Kdy jste cítila, že už to máte v kapse?
V posledních dvou třech brankách už jsem věděla, že jsem asi fakt vyhrála, a začala jsem se s tím nějak sžívat.
Jak se vám bude žít s označením olympijská vítězka?
Uvidíme. Zatím si to úplně nedokážu představit, jaké to je, žít jako olympijská vítězka, ale asi to brzo zjistím. Možná to pocítím už příští týden na Dolní Moravě, kam jedu na mistrovství republiky.
Před osmi lety jste tatínkovi řekla, že to byla poslední olympiáda bez vás, a on vám nevěřil. Teď už vám věří?
Ne že by nevěřil, samozřejmě mě podporoval, ale spíš říkal, že si to představuji „jak Hurvínek válku“ a že není lehké se na olympiádu dostat. Ale vždycky mě podporoval, chtěl, abych se tam dostala, a celou dobu mi přeje a fandí mi.
Spolupracujete s Marianem Jelínkem. Byli jste spolu v kontaktu před závodem nebo během něj?
Byli jsme v kontaktu i během závodu, volali jsme si přes videohovor v podstatě posledních 14 dní a ode dneška od rána vlastně pořád. Je to velká pomoc. I minutka s Marianem mi pomůže se uklidnit, protože on už ví, jak na mě. Řekne mi jenom tři slova a já už můžu jet s čistou hlavou.
Jak budete slavit?
To ještě nevím. Já nejsem zrovna slavící typ, takže se budu muset naučit pořádně slavit, ale asi to oslavíme nějak s rodinou. Oni určitě něco vymyslí.
Může váš úspěch pomoct tomu, aby váš sport zůstal i dál na olympiádě?
Myslím, že jsem udělala maximum, a fakt strašně doufám, že tenhle sport na olympiádě zůstane. Myslím si, že je to ten nejlepší sport ze všech, které existují. Je to skvělá disciplína a bylo by mi hrozně líto, kdyby tam nebyla, takže bych si fakt přála, aby zůstala.
