Dostal jsem se na místa, kam bych se normálně nepodíval, vzpomíná na svou kariéru loučící se Hetmer
Patrik Hetmer patří mezi nejvýraznější osobnosti českého paralyžování. Během své kariéry zažil medailové úspěchy i náročné překážky, které výrazně ovlivnily jeho sportovní kariéru. V rozhovoru vzpomíná na bronzovou medaili z mistrovství světa v Kanadě, otevřeně mluví o dopadech zdravotní reklasifikace i o rozhodnutí ukončit závodní kariéru. Zároveň prozradil, čemu se chce věnovat po odchodu z vrcholového sportu.
Po letech strávených na svazích jste se rozhodl ukončit závodní kariéru. Kdy ve vás toto rozhodnutí začalo uzrávat a co bylo hlavním důvodem?
Když mě na podzim 2022 přeřadili při mezinárodní zdravotní klasifikaci o 2 třídy, tak jsem věděl, že už nebudu mít šanci závodit s těmi nejlepšími. Motivací pak byla už jen Cortina, byl to náš sen se rozloučit právě tam.
Když se ohlédnete za svou kariérou, na který moment nebo výsledek vzpomínáte nejraději a proč?
Tak těch momentů je určitě víc, ale tím nejzásadnějším je zisk bronzu v obřím slalomu na MS v Kanadě v roce 2015.
Reprezentoval jste Českou republiku na vrcholných akcích včetně paralympijských her. Co vám vrcholový sport dal nejen jako závodníkovi, ale i jako člověku?
Musím se přiznat, že jsem se díky handicapu a celkem slušné sportovní úrovni dostal na místa, kam bych se asi normálně nepodíval. Taky mi to dalo naši skvělou lyžařskou partu, ve které vždy vládla pohoda a dobrá nálada. Když to vezmu z toho lidského hlediska, myslím si, že se dnes dívám na svět trošku jinýma očima, ztratil jsem některé předsudky a taky jsem snad trošku více zodpovědný vůči svému nejbližšímu okolí.
Alpské lyžování pro zrakově handicapované sportovce je založené na velké důvěře mezi závodníkem a jeho trasérem. Jak byste popsal tento vztah a jak důležitou roli sehrál ve vaší kariéře?
Měl jsem obrovské štěstí, že můj nejlepší kamarád Mira Máčala je od dětství velmi dobrým lyžařem a že do toho se mnou tehdy šel. Ta důvěra mezi závodníkem a jeho trasérem je oboustranně zcela zásadní. Kromě sportovní výkonnosti pak tvoří důvěra a komunikace velmi významnou část výkonu. My jsme se s Mirou sehráli velmi rychle a i díky tomu se nám hned v první sezoně zadařilo kvalifikovat se na paralympiádu v Soči, což pro nás tehdy bylo něco neuvěřitelného. Jsem neskutečně šťastný, že nám to spolu vydrželo celou kariéru a že jsme to pak v Cortině spolu mohli dojet do úplného konce.
Jaké jsou vaše plány po ukončení závodní kariéry? Zůstanete u lyžování a sportu, nebo vás čeká úplně nová životní etapa?
Tak já jsem ten sport nikdy nedělal profesionálně. Při sportu jsem byl nucen paralelně chodit do zaměstnání. Tímto bych moc rád poděkoval všem ze Základní školy Emila Zátopka ve Zlíně, kteří mi celou kariéru fandili a vycházeli vstříc, i když to ne vždy bylo jednoduché a chyběl jsem opravdu často. Zde učím a hodlám v tom pokračovat. Kromě toho mám dvě děti a manželku, takže se jim teď budu snažit vracet všechen ten čas, kdy jsem s nimi nemohl být.
Zůstanu určitě u rekreačního aktivního sportování a pokud bude zájem, rád samozřejmě pomohu s čímkoliv i našim mladým lyžařům, a jejich reprezentačního týmu okolo Radima Nevrlého a Franty Dostálka. To byla totiž dlouho moje druhá rodina a rád jim vrátím to, co oni dávali celou dobu mě.
Foto: ČPV
