Prožívat ten závod bylo peklo. S Evkou se mí líp spolupracuje od doby, kdy je maminkou, říká trenér Marek Jelínek
Velkou figurou, stojící za úspěchem Evy Adamczykové, je její trenér Marek Jelínek. Ten pomáhá její cestě už tři olympiády, a zažil s ní zisk kompletní sady medailí. Jak prožíval závod? Co si myslí a matkách snowboardistkách? A v čem se medaile z jednotlivých olympiád lišily?
Jak jste to prožíval?
Bylo to peklo, obrovská nervozita. Jak se jede ve čtyřech… Evka nemá tolik naježděno, má za sebou tři návraty v posledních čtyřech letech. Ty roky byly hrozně složité, zlomené kotníky, tančení, těhotenství. Je to bohyně. Byli jsme strašně nervózní, ale už je to za námi.
Ta trať byla dost dlouhá, že?
Ano, i Eva říkala ve finále, že už to cítí, že toho má dost. Na Světových pohárech nikdy nemáme kvalifikaci a závody v jeden den, nikdy nemáme třicet dvojku. Takže tady snowboardcrossařky jely extrémní počet jízd, osm, devět. Na takhle dlouhé trati, a tak vysoko. To je opravdu hodně náročné, ale Evka to dala.
Kdysi jste prohlásil, že matky netrénujete…
Došlo mi, že těhotenství není nemoc, že mateřství není zranění. Tratě se hodně změnily, jsou hladší, plynulejší, a zdaleka ne tak nebezpečné. Ale bohužel ani tak technické. Vždyť kolik jsme tady viděli pádů? Opravdu je to jiné, a já jsem sám sebe nějak přesvědčil, že jí trénovat budu. A když oznámila tu skvělou novinu, že čeká miminko, tak jsem ji hned řekl, že až se vrátí, tak tu pro ni budu.
Soči, Pchjongčchang, Cortina. Lišily se ty medaile v něčem?
V Soči Evka tenkrát předváděla takové ježdění, že v závodech to bylo relativně jednoduché, ale v trénincích ani jednou trať nedojela, brečela. Tady celou dobu jezdila v pohodě. V tomhle to bylo úplně jiné. A Korea? Tam jsme mysleli, že vyhraje. Taky to bylo hrozně těžké. Evka je vyzrálá, teď to měla určitě těžší, co se týče výkonnosti. Ty mladé holky jsou strašně, ale straně dobré. Vyšla ale taktika, technika a nějaký její klid. Postupně se zlepšovala až do finále.
Jak moc se konkurence posunula?
Úplně obrovská změna. Když Evka jela v Soči, technicky byla úplně jinde než ostatní holky. A teď je tam spousta holek, které dělají spoustu věcí lépe než ona. Mnoho věcí. Ale Evka to nějak dobře nakombinovala. Máme i trochu jiná prkna. Možná trochu malinko něco víme, co nám pomůže, aby byla rychlejší. Sešlo se to.
V závodech působila hrozně v klidu. Překvapilo vás to?
Překvapený, jsem nebyl. Evka je v tomto hrozně dobrá, mateřství ji jen pomohlo. Měla tu celou rodinu, když jsme jezdili na soustředění, bylo na ni třeba v Číně znát a vidět, že to bez rodiny není ono. Pro tu matku, která je rok se svým dítětem, je nesmírně těžký vyrazit najednou na týden bez něj. Tady to sedlo „jak prdel na hrnec“, bylo to boží.
Manžel Evky říkal, že to, že tady má syna Kryštofa, jí mohlo i pomoci. Že rozdělila síly mezi sport a rodinu…
Osobně se mi taky s Evkou teď spolupracuje líp, když je maminka. Mateřství i otcovství dělá lidi zase dospělejšími. Je to prostě dobrý. Teď to bude na ní, jak bude pokračovat dále. Není zdaleka na konci svých možností a určitě ještě nepředvedla své ježděné, jaké mohla předvádět, kdyby standardně nebo stabilně trénovala. Chce ještě odjet dva Světové poháry letošní sezony. A pak to bude na ní. Jestli bude chtít pokračovat, nebo ne. Já bych si to přál, tak stará zase ještě není. Ale je to jen a jen na ní.
Na závěr to nervy drásající osmifinále…
Evka říkala, že se tam ohlídla, a že v pohodě. Já ji říkal, Evko, prosím tě opatrně. Ona že to je v pohodě, že to jsou dvě desetiny. Já říkám nene, to bylo jen šest setin. A ona na to: „tyvado, takto si dám bacha. Šest setin a byla by nějaká osmadvacátá.
FOTO: ČOV/Tomáš Kozáček
