OLYMPIJSKÉ PŘÍBĚHY: Aleš Valenta - Skok, který posunul hranice akrobatického lyžování
Salt Lake City, olympijské hry, rok 2002. Byl to ohromný risk. Svou tajnou roky připravovanou zbraň si akrobatický lyžař Aleš Valenta schoval až na druhé kolo olympijského finále. Neskočil jí nikdy před tím a ani už nikdy potom. Rodák ze Šumperka trojným saltem s pěti vruty vyrazil dech celému sportovnímu světu a postaral se o jediné zlato české výpravy na Hrách ve Spojených státech.
Pohledem zkontroloval trenéra mohutně gestikulujícího kdesi pod ním, poté zrak odvrátil stranou a chvíli se jen díval do dáli, ve tváři odhodlaný výraz, v hlavě si promítal provedení skoku, který svou náročností daleko převyšoval veškeré zavedené meze akrobatického lyžování. Následovalo poslední rychlé protažení, rázný výdech a pak už se spustil z ďábelsky strmého svahu. Cestou dolů si ještě stačil oběma rukama upravit žluté brýle, poskočil si, snad aby sám sobě dodal kuráž, a nasměroval lyže k odrazovému můstku. Vyletěl a celý svět uhranul nevídaným skokem…
Rodák ze Šumperka přitom svou sportovní kariéru nezačínal na sněhu s lyžemi na nohou, nýbrž na dřevěných parketách a žíněnkách nedaleké tělocvičny. Byl nadějným gymnastou, jenže kvůli odchodu svého trenéra toho musel nechat. Od sportu však odejít nechtěl. Pohybový talent, cílevědomost a píle mu to nedovolily. Přešel na atletiku, ale ani ve světě tartanových drah příliš dlouho nevydržel. Díky kamarádovi se dostal k lyžování. A bylo to osudové setkání.
Původně se věnoval kombinaci, pak ale přesedlal na skoky. Bylo mu patnáct let, když začínal s akrobatickým lyžováním. V tomto věku už závodníci v leckterých sportovních odvětvích startují na olympijských hrách. Oproti soupeřům měl nevýhodu, většina jich dělala akrobatické lyžování odmalička. Valenta však dokázal dokonale využít sílu, mrštnost a pohybové návyky získané z předchozích sportů. Kombinace gymnastiky a atletiky se ukázala být ideální průpravou pro akrobatické skoky.
Do Světového poháru poprvé nakoukl v roce 1993 ve svých dvaceti letech. Zpočátku to měl mezi elitou složité, postupně se ale dral našlapaným pořadím dopředu a po dvou letech už se poprvé probojoval do TOP 10. V roce 1997 se dvakrát umístil na čtvrté pozici, na první medaili si ale měl ještě nějaký ten rok počkat. Že bude dosažení cenného kovu dost možná jen otázkou času, přesvědčil Valenta na svých prvních olympijských hrách v Naganu. Prokousal se do finále, stupně vítězů mu ale těsně unikly a z Japonska si odvážel nepopulární bramboru za čtvrté místo.
Hned následující sezonu už na bednu pro trojici nejlepších závodníků poprvé v kariéře vystoupal, když na Světovém poháru v Austrálii vybojoval premiérové stříbro. Natrvalo se pak usadil ve světové špičce a v prestižním seriálu pravidelně útočil na ty nejlepší příčky. Životní sezona přišla v roce 2002. V šesti závodech Světového poháru hned třikrát doskočil na stupně vítězů. Největší úspěch toho roku, Valentovy kariéry a vlastně celého českého akrobatického lyžování měl ale teprve přijít.
Na olympijské hry do Salt Lake City odjížděl s tajným trumfem. Měl připravený skok, který nepředvedl ještě žádný závodník v historii akrobatického lyžování. Věnoval mu dlouhé měsíce příprav, poctivě si ho vypiplával na tréninku, nikdy před tím ho při závodu neskočil. Nechal si ho jako eso v rukávu do té nejdůležitější partie života.
V konkurenci pětadvaceti nejlepších závodníků světa, kteří se sešli pod pěti kruhy, musel však nejprve projít ošidnou kvalifikací. Vstupenku do finále si mohlo vysloužit pouze dvanáct nejúspěšnějších. A Valenta první krok k vysněnému úspěchu zvládl, když v kvalifikaci obsadil osmou příčku. Přikoval tak k televizním obrazovkám miliony českých diváků, kteří ve většině sledovali akrobatické skoky snad vůbec poprvé v životě. Přesto z počínání českého reprezentanta nemohli spustit oči.
V prvním finálovém pokusu Valenta vsadil na jistotu a zvolil jednodušší skok, který ho ale nadále udrží v boji o medaile. Svůj záměr zvládl bez problémů a od rozhodčích si vysloužil 127,04 bodu, což mu stačilo na průběžnou pátou příčku s minimálním odstupem na soupeře před ním. Na vedoucího favorizovaného Američana Bergousta ztrácel 3.34 bodu. Bylo ale jasné, že jestli chce usilovat o medaili, bude v druhém kole muset sáhnout po těžším kalibru.
Že ale v rozhodujícím skoku vytasí takovou zbraň, nečekal nejspíš vůbec nikdo. Vymrštil se na odrazovém můstku a v následujícím zlomku okamžiku vyrazil celému sportovnímu světu dech. Vrut. Salto. Vrut. Vrut. Salto. Vrut. Vrut. Salto. Výsledkem byla do té doby nevídaná kombinace, kterou ani doposud nikdo jiný nedokázal zopakovat.
I přes drobné problémy s dopadem Valenta svůj životní skok ustál. „Je to táááááám,“ hulákal do mikrofonu komentátor České televize Petr Svěcený, zatímco český reprezentant vítězoslavně natáhl obě ruce k nebi. Ujel ještě pár metrů, aby se svalil na zem a chytil se za hlavu. Jako by ani on sám nevěřil, že se mu to opravdu podařilo.
Za trojné salto s pěti vruty si vysloužil 129.98 bodu, v součtu s prvním kolem měl na kontě 257,02 bodu a čekal, na jakou reakci se zmůžou jeho šokovaní soupeři. I díky chybám protivníků v čele s favorizovaným Bergoustem, který svůj druhý pokus nezvládl, se nakonec český reprezentant mohl naplno oddat oslavám olympijského zlata. „Podmínky byly ideální, a tak jsem se pro ten skok rozhodl. Když jsem po dopadu viděl body, věřil jsem v medaili,“ popisoval přímo v dějišti novinářům.
Přitom skok, který změnil historii akrobatického lyžování, byl do jisté míry i dílem náhody a vlídného rozmaru počasí. Povětšinu závodního dne panovalo v americkém středisku Deer Valley slunečné počasí, ve kterém by se Valenta do odvážného kousku nepustil. Těsně před začátkem druhého kola ale ostré horské slunce zahalily mraky. „Rok jsme se modlili, aby nesvítilo sluníčko, protože se rychle mění rychlost a hlavně se dopadá do stínu,“ vysvětloval trenér Pavel Landa.
Po Jiřím Raškovi a hokejistech z Nagana se Valenta zasloužil o třetí zlatou medaili pro Českou republiku ze zimních olympijských her. I když v kariéře ještě pět let pokračoval, zlatý skok už nikdy nezopakoval. Se sportem definitivně skončil v roce 2007 po vleklých zdravotních problémech se zády. Úspěšný je ale i v další životní etapě, splnil si další sen v podobě vybudování a provozování Acrobat Parku ve Štítech a věnuje se moderování. Do povědomí fanoušků se ale zapsal hlavně tím, že celkem dvanáctkrát stanul na stupních vítězů Světového poháru, vybojoval pro Českou republiku olympijské zlato a především - posunul hranice lidských možností jedné sportovní disciplíny.
Text vznikl ve spolupráci s mediálním partnerem SLČR magazínem Snow
