Od olympijské medaile k životu na Horské Kvildě. Po ukončení kariéry je ten skok opravdu velký, říká jubilant Jakš
Martin Jakš letos dnes 40. narozeniny. Za sebou má roky ve světě vrcholového běžeckého lyžování, olympijský bronz i řadu dalších závodů. Dnes už ale žije úplně jinak. Jak na svou kariéru vzpomíná a co přišlo po jejím konci?
Letos slavíte 40. narozeniny. Když se ohlédnete za svou kariérou, co se vám vybaví jako první?
Ty jo... Úplně nevím. Asi když zavzpomínám, tak olympijská medaile s klukama z Vancouveru a titul mistra světa do 23 let.
Jak jste se vlastně dostal k běžeckému lyžování a kdy jste poprvé začal přemýšlet o tom, že by z vás mohl být profesionální závodník?
U mě to tak nějak vyplynulo z toho, že mě to bavilo. Nebylo to úplně tak, že bych si řekl: „Jo, tak teď se tím budu živit.“ Prostě jsem se dostal k lyžování na Rudě víceméně tím, že jsme byli na horách, takže se to nabízelo jako nějaké sportovní vyžití nebo kroužek. Pořád jsem se pohyboval v dobrých skupinách, v partě, a bavilo mě to. Až se to najednou překlopilo do toho, že někde v dorostencích už byly výsledky na to, abych šel do nějakého prvního výběru olympijských nadějí, pak do juniorů a následně jsem šel do Dukly. A už to bylo vlastně profesionálně.
Vy už jste zmiňoval zimní olympijské hry ve Vancouveru 2010 a bronzovou medaili ve štafetě. Jak na ten samotný den vzpomínáte s odstupem 16 let?
Už ty vzpomínky pomaličku mizí, je to dlouhá doba. Ale co mi tak nějak utkvívá v hlavě, je moment, kdy jsem závod rozjížděl. Po svém úseku jsem pak jel na nějakém kolečku, kde jsem se vyjížděl. Kluci pokračovali dál a já jsem tam teprve poprvé zaregistroval, že Lukáš Bauer to dotáhl na přední pozice. Pak jel vlastně Jirka Magál a zůstali už tak nějak ve třech vpředu.
Tour de Ski jste absolvoval celkem šestkrát a hned třikrát jste se dostal do první desítky. Co bylo na Tour de Ski pro vás nejtěžší a co jste naopak měl na tomto seriálu nejraději?
Já byl takový víc univerzál, takže i relativně ve sprintech jsem byl v těch dobrých letech, kdy se mi dařilo, schopný na Tour de Ski většinou aspoň postoupit. Ten závod mi docela seděl a bavil mě. Zároveň byl ale náročný přesně v tom, jak se tam kumuluje únava.
Teď, když to s odstupem času pozoruju a představuju si, jak náročné to mohlo být, říkám si: „Vždyť vlastně o nic asi nešlo. Bylo to pár závodů v deseti dnech, třeba osm závodů, zatímco cyklisti tady třeba jedou 21 dnů a mají tam 20 nebo 19 těžkých etap.“ Takže to vlastně není tak hrozné, ale vím, že ten závod nebyl jednoduchý.
Za mých let bývala Tour ještě o něco delší než teď. Začínalo se prologem, pak tam byl ikonický závod přes Cortinu do Toblachu, který byl hodně náročný, nějakých pětatřicet kilometrů. Tehdy byl kopec na závěr a závod se dojížděl v rozestupech. Kdo tehdy přijel první do cíle, byl vítěz. To mi přišlo taky dobré, že to byla ta správná Tour.
Během kariéry jste potkal spoustu výrazných osobností českého i světového běžeckého lyžování. Je někdo, kdo vás během těch let výrazně ovlivnil?
Určitě kluci, se kterými jsme byli v mančaftu, jednoznačně v čele s Lukášem Bauerem, se kterým jsme strávili asi nejvíc času. Pak trenéři, ať už to byl Míra Petrásek, se kterým jsem byl asi nejdelší dobu, nebo předtím pan Novák z Varů. Kdybych jmenoval všechny, určitě na někoho zapomenu, ale tihle byli asi nejvýznamnější.
Všichni si asi uvědomují, že vrcholový sport není úplně jenom o medailích, ale provází ho různé momenty. Které období kariéry pro vás bylo nejtěžší a co vám pomohlo ho zvládnout?
Nedokážu vybrat jeden konkrétní moment, který by byl nejtěžší. Celkově jsem byl náchylnější na nějaké lehčí zdravotní komplikace. Vždycky mě začalo bolet v krku a potom se z toho po nějaké době vyvinula nemoc. A to mě vždycky psychicky sráželo. Člověk trénoval a připravoval se na nějaký vrchol a většinou právě před důležitými akcemi nakonec onemocněl, třeba v rámci závěrečného soustředění.
Co mi pomohlo, vlastně ani nevím. Asi taková touha jít dál a pokračovat. Bral jsem to tak, že to k tomu taky patří. Někdo na to trpěl méně, někdo více. Já si myslím, že jsem byl zrovna ten, který s tím trochu víc bojoval, ale nedalo se nic dělat.
V roce 2018 jste ukončil profesionální kariéru. Jak těžké bylo rozhodnout se, že je čas skončit?
Ono se to postupně rodilo v hlavě. Bylo to spojené s tím, že už jsem v té době měl dvě děti a začal jsem zvažovat, do jaké míry je pro mě přínosné být minimálně půl roku pryč od rodiny a jestli tomu odpovídají výsledky.
Pak vždycky bývá takový milník, kterým je olympiáda. Říkal jsem si: „Do olympiády ještě zkusím zabojovat a pak to ukončíme.“ Jenže potom, právě ten rok s olympiádou a s tím, jak mě trénoval Ilkka Jarva, jsem ještě po olympiádě chvíli zvažoval, jestli to neprotáhnout o jeden rok, protože bylo mistrovství světa v Seefeldu v Rakousku. Nakonec ale zvítězilo to, že jsem zůstal doma a začal se víc věnovat rodině.
Vy jste teď zmínil, že jste několikanásobným otcem. Vydalo se některé z dětí ve vašich šlépějích?
Zatím ano. Celkově jsme taková sportovní rodina. Dvě nejstarší děvčata, kterým je teď 14 a 12 let, jezdí na běžkách, baví je to a myslím si, že docela hezky lyžují. Uvidíme, jestli je to bude bavit natolik, aby se tomu třeba někdy věnovaly profesionálně.
Jak vypadá váš život dnes? Čemu se věnujete a změnil se nějak váš vztah k běžeckému lyžování od doby, kdy jste s profesionálním sportem skončil?
Běžecké lyžování i sport všeobecně mám pořád rád. Ať už jako turista nebo hobby sportovec, rád vyrazím na běžky nebo se věnuju jakémukoliv jinému sportu. Samozřejmě sport také sleduju v televizi. Teď, když se mladým českým závodníkům daří, rád se na to koukám. Je to také jedna z náplní zimního období, kdy si rádi zasedneme k televizi a fandíme.
Na olympiádě jsme se teď byli podívat ve Val di Fiemme na běžecké části. Jinak jsem řekněme rodič na plný úvazek, máme čtyři děti. A už osm let jsem vlastně hoteliérem na Horské Kvildě, kde vedu rodinný hotel.
Řekl bych, že se můj život změnil výrazně. Ale tak to prostě je. Po ukončení sportovní kariéry je ten skok opravdu velký.
Kdybyste mohl něco vzkázat svému mladšímu já na začátku kariéry, co byste mu řekl?
Asi aby si ten sport prostě užíval, dokud to jde, dokud je mladý a dokud má sílu, a aby do toho dal všechno.
Fotogalerie
