Překonal zranění, dodělal školu a teď se vrací. Konec byl blízko, přiznává Daněk
Lukáš Daněk za sebou nemá jednoduché období. V posledních sezónách ho zdravotní potíže omezovaly v přípravě a připravily o možnost pravidelně závodit. I z nelehkých časů si však brzy osmadvacetiletý sdruženář odnesl spoustu pozitivních poznatků. Naučil se naslouchat svému tělu a úspěšně se vrátil do školy. Nyní se opět těší, až se bude moct naplno věnovat severské kombinaci. A co je hlavní – bez výraznějšího omezení.
Vracíš se po vleklých zdravotních problémech. Jak to s tebou v posledních měsících bylo?
Už v loňské sezóně jsem se vracel po operaci menisku a předního zkříženého vazu v koleni, takže pro mě byla velká neznámá, co všechno s tím kolenem zvládnu. Už loni přes léto se ukazovalo, že to nebude úplně jednoduché, protože po nějakém těžším tréninku to vždycky nateklo, takže jsem pak dva nebo tři dny netrénoval. Když jsem šel do prvního zimního závodu, tak jsem absolutně netušil, co můžu čekat, tím spíš ve Finsku v Ruce, kde bylo asi -20°C a k tomu jedna z nejtěžších tratí, co mohla být. To byl tehdy křest ohněm.
Otoky kolene už jsou teď minulostí?
Musím to trošku kontrolovat, zejména když máme delší běžecké tréninky nebo túru po horách. U těch seběhů to přece jen není úplně ono, lepší je pro mě zajít si zatrénovat na kolečkových lyžích, což je ke koleni šetrnější. Pořád dělám věci, při kterých to musím hlídat, ale už mohu říct, že je to bez výraznějšího omezení.
Když se tedy zaměříme na tvůj nynější stav, v jaké se cítíš být formě?
Cítím, že v kondiční přípravě a běhu se začínám vracet k tomu, na co jsem byl dřív zvyklý. Na můstku je to pořád nahoru-dolů, pořád mi chybí stabilita. Ale věřím té cestě a tomu stylu, který jsme si nastavili. Snažím se a uvidíme, co se stihne do zimy vypilovat.
V čem ta cesta spočívá?
Je to o tom nekoukat kolem sebe, spíš se zaměřit na svůj trénink a dát více na své tělo. To mě naučilo i to zranění, což byla jedna z věcí, která na tom byla pozitivní. Když ucítím větší únavu nebo bolest, je vždycky lepší dát si den volna nebo nějaký lehčí trénink. Ta cesta spočívá v tomto směru, ale pořád to musí být dřina, pořád ten sport musí bolet. Je potřeba najít balanc.
Zdraví tě příliš nepouštělo na tréninky, potažmo do závodů, ale dovolilo ti ponořit se do studia. Povedlo se ho dovést do zdárného konce?
Povedlo! Na jaře jsem všechno dokončil a teď už mám odmaturováno. Bylo na to víc času, i když donutit se ke škole je pro mě o dost těžší než na tréninky. Bylo to utrpení, ale všechny resty z mládí jsem si na obchodce dodělal, takže teď už mám čistou hlavu a můžu se zaměřit jen na sport. Když jsem byl mladší, nemyslel jsem si, že škola bude v životě tolik důležitá, ale zranění na delší dobu člověku otevře oči. Uvědomí si, že nemůže sportovat až do důchodu. Můžu prozradit, že jsem byl konci fakt hodně blízko. Jsem rád, že jsem se do školy přihlásil a všechno dokončil.
Když se vrátíme ke sportu, jaký by pro tebe byl ideální scénář příští sezóny?
Ještě jsem nad tím úplně nepřemýšlel. Je tam samozřejmě olympiáda, což je obrovské lákadlo. Navíc se bude závodit ve Val di Fiemme, na které mám krásné vzpomínky. Měl jsem tam svůj první větší závod – mistrovství světa juniorů 2014. Říkal jsem si, že by bylo hezké se tam vrátit po tolika letech, navíc po všem, čím jsem si prošel. Musí tomu ale předcházet spousta výsledků, abych se na olympiádu vůbec dostal a všem to dávalo smysl.
