Veronika Jenčová se vrací do tréninku. Nechci se vzdávat svých snů kvůli strachu z bolesti, říká
Pořádně smolný závěr sezony potkal skokanku na lyžích Veroniku Jenčovou. Česká reprezentantka, která se na letošním světovém šampionátu v Trondheimu dvakrát probojovala do druhého kola, utrpěla po dopadu během březnového mistrovství ČR zranění kolene, konkrétně přetržení předního zkříženého vazu. Následovala dlouhá rekonvalescence, která si vyžádala hned dvě operace. Teď už se ovšem Jenčová postupně zapojuje do tréninkového procesu a vyhlíží nadcházející olympijskou zimu, kdy by se měla vrátit na můstek.
Veroniko, v jaké fázi rekonvalescence se momentálně nacházíš?
Byla jsem předána fyzioterapeuty do rukou kondičního trenéra, tedy Dominika Ďurča, se kterým se už tři týdny připravuju. Vše jde správným směrem, mohu tak postupně navyšovat váhy. Rozsah pohybu už mám stoprocentní, a jelikož koleno otéká jen málo, tak můžeme poměrně rychle přidávat další aktivity. Přibližně za tři týdny bych mohla zahájit tréninky s pořádnou dynamikou a skákáním. Na můstek bych se dle plánu měla podívat někdy mezi prosincem a lednem.
Během uplynulých měsíců jsi podstoupila dvě operace. Jaké pro tebe bylo tohle nepříjemné období?
První operace byla bolestivá, mnohem více než skok, při kterém jsem si zranění způsobila. Druhý den po operaci se už začíná trochu cvičit, takže se to poměrně rychle zlepšovalo. Druhá operace byla za měsíc a půl. Nejdříve nebyla v plánu, ale když se doktoři na koleno pořádně podívali a zjistili, že je větší kus chrupavky ulomený, tak se pro ni rozhodli. Následující dva týdny jsem nemohla nohu krčit při zátěži, sedm týdnů jsem chodila o berlích.
Udržovala ses nějakým způsobem v kondici, přestože možnosti byly takhle omezené?
Věnovala jsem se vizualizačním tréninkům, které mi poradil trenér Jaroslav Sakala. Posílal mi plán, který dříve vytvářel pro Uršu Bogatajovou. Hodinu a čtvrt jsem seděla se zavřenýma očima a představovala si silový trénink, nebo že se jdu proběhnout. Bylo to zajímavé, vizualizační tréninky děláme běžně, ale jen co se samotného skoku týče. Nicméně zhruba po měsíci jsem nabyla dojmu, že jsem všechny ty tréninky absolvovala i ve skutečnosti.
Zranění kolena tě potkalo už před olympijskými hrami v Pekingu. Je to nyní v něčem jiné?
Když se to stalo minule, bylo mi sedmnáct, byla jsem ještě takové rozlítané děťátko. Tehdy mi to bylo moc líto, byla totiž reálná šance, že bych se mohla kvalifikovat na olympiádu. Být v největších bolestech, když ostatní jezdí po závodech, bylo zdrcující. Tentokrát to bylo jednodušší, končila sezona, všichni jsme toho měli dost. Navíc jsem na tom o dost lépe po psychické stránce než dříve, takže jsem všechno snášela daleko lépe.
Když to trochu odlehčíme - jedním z mála pozitiv tvého zranění je fakt, že máš daleko více volného času než dříve. Jak ho vyplňuješ?
Chodím se dívat na tréninky v Liberci, snažím se trénovat s týmem, přestože ještě nemohu dělat stejné aktivity jako zbytek holek. Když byly skákat, tak jsem tam byla s nimi a pomáhala jim. Byla jsem i na dovolené u moře, která mi moc pomohla, voda zmírňovala otok. S berlemi jsem tam za jeden den nachodila klidně 18 000 kroků. Bylo to nádherné, užila jsem si to.
Pomohla ti vynucená pauza se na chvíli zastavit a ujasnit si, co vlastně od sportovního i mimosportovního života očekáváš?
Je mi 21 a už jsem podstoupila pět operací kolene. (smích) Tohle mě vážně nebaví. Říkala jsem si, jestli není moc rizikové v tomhle pokračovat. Nakonec jsem dospěla k tomu, že se nechci vzdávat svých snů kvůli strachu z bolesti. Každé takové těžší období sportovce posouvá a cítím, že to platí i pro mě. Vloni jsem do toho chtěla dát vše, všechno dělat správně. Ale úplně jsem zapomněla na nějaký životní balanc, a teď jsem pocítila, že bych si ho měla znovu najít. Nebyla jsem sama sebou. Byla to lehká očista. Abych mohla být ve sportu šťastná a něco v něm třeba dokázat, tak musím myslet i sama na sebe a své koníčky.
Jak moc se těšíš, až se naplno vrátíš do tréninkového režimu?
Sport mi moc chyběl. Nemohla jsem se zapotit, nevyplavovaly se mi endorfiny. Konečně už začínají kruháče a silové tréninky. Moc se na to těším!
A už víš, s jakými cíli do zimy půjdeš?
Těžká otázka. Chtěla bych být stoprocentně zdravá a v takové formě, abych se mohla vrátit na můstek a do závodního kolotoče. Samozřejmě je velkým snem i účast na olympijských hrách a zvládnout je co nejlépe.
Fotogalerie
