Naučila jsem se vyrovnávat s tlakem, popisuje Indráčková po životní zimě. A těší se na roli tety
Teprve devatenáctiletá skokanka na lyžích Anežka Indráčková prožila přelomovou sezonu. Dařilo se jí pravidelně bodovat ve Světovém poháru, na olympijských hrách v obou závodech postoupila do druhého kola. Parádní zimu navíc podtrhla vítězstvím na juniorském šampionátu v Lillehammeru. „Byla to odměna za práci, kterou jsem během léta a zimy odvedla. Mnoho jsem tomu obětovala a vyplatilo se,“ povídala v našem rozhovoru.
Anežko, v minulé sezoně jste se šestkrát umístila v TOP 20 Světového poháru, posunula český ženský rekord, vyhrála MSJ a zúčastnila se olympijských her. Na který z těchto momentů budete nejraději vzpomínat?
První závody a 18. a 20. místo v Lillehammeru. Celý týden strávený v Norsku za doprovodu Radka Žídka, to byl asi nejhezčí závod mého života. Vše bylo pozitivní, příjemná atmosféra. Nic negativního, což se propsalo i do výsledků.
Celkové dojmy ze zimy jsou tedy jaké?
Kdybych měla sezonu zhodnotit celkově, tak byla fajn, ale nesmírně psychicky náročná. Progres jsem udělala velký. Měla jsem úspěšnou přípravu, Radek mě totiž zná a ví, co pro svůj výkon potřebuji. Každý člověk je jiný a co funguje u jednoho, nemusí přinést úspěch u někoho dalšího. Soustředili jsme se i na psychickou stránku, což bylo jedním z klíčů k dobrým výsledkům. Vrchol jsme směřovali k olympiádě a MSJ, kde se to podle mého názoru povedlo.
Největším vaším úspěchem uplynulé sezony bylo bezesporu vítězství na MSJ v Lillehammeru. Co pro vás znamená?
Byla to odměna za práci, kterou jsem během léta a zimy odvedla. Mnoho jsem tomu obětovala a vyplatilo se. Na minulé MSJ jsem jela s tím, že moje výkonnost není úplně na vrcholu. A výsledek, který jsem tam předvedla, tedy osmé místo, tomu odpovídalo. Teď jsem do Lillehammeru přijela v pozici, kdy jsem byla nejlepší. Tlak byl o poznání větší, ze všech stran. A zvládla jsem to.
Jak náročné bylo závodit v pozici, kdy od vás všichni očekávali minimálně medaili?
Naučila jsem se s tlakem vyrovnávat. Od podzimu spolupracuji se sportovní psycholožkou Lenou Sulzenbacherovou a naučila jsem se neřešit ostatní. Že na mě vyvíjí tlak? To přece není můj problém. Důležité je, aby se mi nedostal pod kůži a neshazoval mě.
Při posledním skoku byla na vašem obličeji vidět kromě euforie i bolestivá grimasa. V jakém stavu se koleno momentálně nachází?
Mám problémy s koleny už několik let, konečně se to začalo více řešit. Mám hypermobilitu, a jak jsem skočila z vysoké výšky, tak tam byl náraz a koleno mě rozbolelo. Nemohla jsem vůbec chodit. Stačí ale pár dní volna a vstřebá se to. Proto jsem na MSJ vynechala mix, což mě hrozně mrzelo. Chtěla jsem být připravena na svěťák do Osla, z rozhodnutí trenérů jsem na něj ale nevyrazila. Stejně tak jsem vynechala MČR. To mi je moc líto, chtěla jsem tam závodit, nicméně jsem si ho užila alespoň v roli fanynky.
Při své druhé účasti na olympijských hrách jste si vyskákala 18. a 27. místo. S jakými pocity jste z Itálie odjížděla?
Olympiáda skončila pod moje očekávání. Respektive střední můstek vyšel lépe, než jsem čekala. Byla jsem si tehdy jistá, že na velkém můstku to bude ještě lepší. To mě možná shodilo, věřila jsem si až moc. Naštěstí jsem si to vynahradila na MSJ. A za čtyři roky budu mít další šanci. Nicméně musím říct, že mě moc těšila podpora od fanoušků, během olympiády a MSJ byla neskutečná. I od lidí, které vůbec neznám. Je hezké vidět, že mě lidi vnímají. Tím pádem se i ženský skok popularizuje a zviditelňuje.
Během zimy se vám povedlo dvakrát vylepšit český ženský rekord. Ten v současnosti činí 132 metrů, skočila jste ho na konci roku v Ga-Pa. Co se vám tehdy honilo hlavou?
Už je to hrozně dávno. (smích) Ale bylo to i moje osobní maximum, takže jsem ani nevnímala, že by to mohl být nějaký český rekord. A bylo to v závodě, jela jsem ze svěťákové lavičky za svěťákových podmínek. To je o mnoho těžší než v tréninku.
Sezonu jste premiérově absolvovala bez své sestry Karolíny, která se chystá na roli maminky. Jaké to pro vás bylo?
Bylo to smutné bez ní, trochu šok. Ale volaly jsme si spolu před každým závodem. Když jsem byla na věži, představovala jsem si, že skáču za nás za obě. Měly jsme tam být spolu. Ale teď se vydala jinou hezčí cestou. Je na mě, abych to za nás za obě to podržela. A těším se, až budu ta „cool“ teta.
