Konec skokanské kariéry? Teď se věnuji vaření a pečení, usmívá se Jenčová
Veronika Jenčová se rozhodla na jaře ukončit profesionální kariéru. Po účasti na olympijských hrách, čímž si splnila svůj sen, neviděla svou budoucnost v pokračování skokanské kariéry, a to i kvůli strachu z obnovení zranění.. V rozsáhlém rozhovoru uvedla, že aktuálně pracuje v kavárně a užívá si života plnými doušky.
Jaké je už nebýt skokankou na lyžích?
Nazvala bych to jako plynulý a přirozený přechod. Mám pocit, že jsem skončila ve chvíli, kdy mě to stále bavilo, jen jsem věděla, že to nechci dělat profesionálně. Nenechala jsem tam zároveň nic, čeho bych litovala. Jsem teď schopná dávat zase 100 % někde jinde. Je to hezké, jak se životní etapy mění. Občas je to prapodivné a zasteskne se mi, ale celkově je to přesně tak, jak to má být.
Čemu se nyní věnujete?
Mou hlavní náplní je vaření a pečení. Pracuji v jedné kavárně jako snídaňový kuchař a k tomu peču. To bylo vždy mé hobby a bavilo mě to. Jenom se skoky a s nutnou dietou se trošku láska k těmto věcem mění. Byla to první věc, co mě napadla zkusit. Otočilo se na mě štěstí, že mě vzali bez výučního listu a praxe, jenom na základě toho, že jsem to upřímně chtěla dělat. Prodala jsem jim, že se to chci hrozně moc naučit, že se to zvládne a že jim budu pomáhat (směje se). Nechali si mě tam a to je momentálně moje práce. K tomu se vídám hodně se svou rodinou, v čemž jsem měla deficit. Jedu si takovou hodně dlouhou offseason (směje se).
Vybrala jste si gastronomii z důvodu, že už nemusíte hlídat, kolik toho sníte?
Může to být tím. Ale má to docela značnou podobnost se sportem, protože je to takové nestálé a nejisté. Má to podobný režim, že to není jasně daná práce s jasně daným výsledkem. Jsem ve fázi, že jsem v podniku, ve kterém se domlouváme tři dny předem, na jakých budu směnách. Není to moc plánovací. Dovoluje to takový zrychlený styl života, což se mi líbí.
Kdy jste se rozhodla, že uplynulá sezona bude vaše poslední?
Přijde mi, že to bylo hodně na etapy. Se zraněním jsem byla dlouho v bolestech a hodně fyzicky omezená, tak mě napadlo, že už nebudu moci dál skákat, ale že i tak budu muset žít a budu si muset najít nějakou cestu, jak si život dál užívat. Při rekonvalescenci, než jsem se dostala zpátky na můstek, jsem už byla v bodu, kdy jsem si říkala, že život je hezký i bez toho a já mohu žít i bez skoků. Pořád jsem ale měla v hlavě, že kdybych skončila dřív, než bych se na můstek vrátila, tak by to pro mě bylo něco, před čím jsem utekla. Něco nedokončeného.
Když jsem se vrátila, tak mě to chytlo. Bylo to strašně skvělé, tak jsem si říkala, že když budu chtít skákat, tak skákat budu. To bylo před olympiádou. Už v tu chvíli jsem ale měla v hlavě takové choutky, kdy jsem si říkala, že takto je to dobré, ale nebyla jsem si jistá, jestli bych zvládla plný režim jako v předchozí sezoně.
Moc jsem nad tím ale nepřemýšlela a pracovala jsem s tím, co bylo. Olympiáda byla úžasná, ale byl to takový dojezd. Největší vliv olympijských her se ukázal až po nich. Až do olympiády mně motivace překryla strach ze znovuobnovení zranění, respektive z můstku, z výšek a celkově nebezpečí. Po olympiádě se ta motivace postupně snižovala. Měla jsem pár tréninků v Harrachově a stále mě to bavilo, ale už jsem nebyla ochotná riskovat. Cítila jsem, že ve mně už moc není ten motor.
Říkala jsem si, že bych to zkusila třeba v létě. Měla jsem sice blok, ale to jsem měla už po prvním zranění a překonala ho. Tentokrát se ale změnilo to, že jsem tomu nechtěla věnovat tolik času a úsilí, co jsem tomu věnovala předtím, a nechtěla jsem znovu riskovat zdraví. Už mě to omezovalo hodně a bylo mi to nepříjemné. Motivace už nebyla tak velká, abych si dovedla představit, že budu riskovat a ztrácet to ostatní v životě, co mám ráda.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Co vás definitivně přesvědčilo o konci?
Přišel duben. Měsíc přestávky se zdál tak krátký. Říkala jsem si, že nestihnu věci, co mám ráda a co mě naplňovaly. Pak zase budu muset jíst méně, být na tréninku, vídat se méně s rodinou... Uvědomila jsem si, že se vůbec netěším, až duben bude pryč. V ten moment jsem si řekla, že to nemusím dělat, pokud necítím tak velkou motivaci. Že mohu skončit. Zároveň jsem věděla, že máme super naděje a talenty a já jsem nechtěla zabírat místo a prostředky pro lidi, do kterých se mohou vložit a třeba se to vrátí zpátky.
Už ke konci zimy jsem si říkala, že si dám třeba rok. Ať zakončím kariéru závody, kde bych si pořádně zazávodila. Když vezmu třeba MS v Trondheimu, tak to bylo pro mě super. Toužila jsem po takovém zakončení. Ale říkala jsem si, že už nechci podstoupit celý ten proces. A to je hlavní. Milovat to, co dělám. To už tam nebylo.
Říkala jste, že není nic, čeho byste litovala. Nemrzí vás ale to, že jste kvůli zraněním nemohla naplnit svůj potenciál?
Není úplně dané, jaký jsem měla, nebo mám, potenciál. Život je o tom, že některé věci neovlivníme. Nepřemýšlím o tom, jaké by to bylo bez zranění, protože zranění prostě bylo. Neexistuje jiná realita bez zranění, takže nemám pocit, že by existoval jiný potenciál, který bych nenaplnila.
Když si promítnete svou kariéru, na který výsledek jste nejvíce pyšná?
Mistrovství světa juniorů (2024) a celkově ta sezona (2023/24) bylo to nejvíc, co jsem chtěla. Vracela jsem se po prvním zranění a spočítala bych na prstech jedné ruky, kolik lidí mi věřilo (směje se). Každý závod byl povedený a splněný cíl, který jsem pro sezonu měla. Na MSJ jsem také splnila svůj cíl, který jsem měla v hlavě. Od svazu to bylo Top 30 a já chtěla Top 10 (Veronika skončila pátá, pozn. redakce). To byl nejhezčí zážitek a cítila jsem, že to bylo zasloužené. Vybojovala jsem si to.
Mistrovství světa dospělých v roce 2025 bylo také skvělé. Mám hodně ráda roli outsidera, ze které se dá překvapit. Tam to byla úplně definice mé osoby a bylo to nádherné. Miluji velké akce.
Vlastně jediná věc, co bych si dokázala představit, že by odbourala můj strach ze zranění, by bylo mít třeba medaili z olympiády. Velké akce prostě miluji a mistrovství světa juniorů i mistrovství světa dospělých bylo skvělé.
Jak jste si užila olympiádu v Itálii?
Napůl jsem to nedokázala asi vnímat. Od listopadu jsem žila extrémně urychleně. Mozek jsem přesvědčila, že skoky nejsou nebezpečný sport. A že vůbec nevadí, že jsem celý rok netrénovala. Tím, že jsem si udělala tuto zeď, tak jsem mohla olympijské hry stihnout a skočit nějak normálně.
Bylo to krásné, ale pár dní před závodem, když jsem viděla, že mi to moc nesedí a chybí mi nějaké natrénované věci, tak jsem trochu trpěla. Nechtěla jsem si z olympiády odvézt to, že jsem to nezvládla. Všichni se dívali. I ti, co normálně ten sport nesledují a neznají ty příběhy za tím. Nechtěla jsem se ztrapnit.
Ale nakonec jste to zvládla…
Došlo to do bodu, kdy jsem si řekla, že jsem tady a je to, jak to je. Jsou lidi, kteří by za to dali cokoliv. Zeptala jsem se sama sebe, co chci nejvíc, což bylo, aby byla moje rodina, která za mnou přijela, šťastná. A co by chtěla moje rodina? Aby mě mohli vidět upřímně šťastnou. Tak jsem si řekla, že budu dělat to nejlepší, co v sobě momentálně mám. To jsem udělala a po závodním skoku na olympiádě ze mě všechno spadlo. Byl to nádherný pocit, obří euforie.
Nejzajímavější věcí bylo, že se mi pak začaly vybavovat vzpomínky, co člověk zavře někam hluboko, protože je nechce mít v hlavě. Všechno najednou začalo dávat smysl. Jakákoliv oběť, jakákoliv nepříjemná situace či těžké období najednou díky olympiádě získaly svoje naplnění. Spadl mi kámen ze srdce, který jsem ani nevěděla, že mám. To byl takový nejsilnější moment, který přišel po závodním skoku.
Když se ohlédnete za sportovním životem, co vám dal do života?
Musím říct, že normální život je mnohem jednodušší (směje se). Profesionální sport je fakt záhul. Když jsem psala zprávu do kavárny, kde jsem chtěla pracovat, tak otázka zněla, jestli to chci a jsem ochotná vložit energii do toho, abych se to naučila. Můžu, mohu cokoliv! Cokoliv si vyberu, že chci dělat, a cítím, že mám pro to nějakou vlohu, tak vím, že to mohu zvládnout, když budu chtít. To mě naučil sport. I když se to třeba ostatním může zdát na hlavu a nelogické, tak sport mě rozhodně naučil si věřit a vědět, že věci, na kterých chce člověk pracovat, tak se vyplatí. A za tvrdou práci se vrátí odměna. Dalo mi to sílu a přesvědčení, proč by něco nešlo?
Máte v plánu nějakým způsobem zůstat u sportu, třeba přímo u skoků, nebo to berete jako uzavřenou kapitolu?
Jsem otevřená všemu, protože nevím, co mě bude dlouhodobě do života naplňovat. Nemohu říct, že bych měla k tomu odpor, nebo že bych se tomu chtěla vyhýbat. Zároveň ale nemám přímou vizi, že bych se se sportu vrátit potřebovala. Umím si představit, že bych dělala to, co pro mě dělal můj sportovní psycholog. Pokud bych se jednou rozhodla vrátit kombinovaně do školy a bavila mě psychologie či něco takového, tak si umím představit, že bych třeba nějakou takovou cestičkou mohla u toho sportu být. Ale to mě zrovna teď tak napadlo, protože s Bakym jsem spolupracovala docela dlouho a hodně věcí jsem si od něho převzala. To se mi líbilo, co on dělal. Ne, že bych si myslela, že teď bych na to měla, teď bych nikomu neradila (směje se). Ale je možné, že třeba jednou nastane bod, kdy to tak může být. Ale bůhví, třeba jednou budu mít svou restauraci. Fakt nevím (směje se).
Je někdo, komu byste chtěla poděkovat za svou kariéru?
Určitě Desenskému klubu, protože odvádí neskutečně skvělou práci s dětmi. Od malička se o nás starala Jitka Zemanová a kdyby tam nebyla, tak v Desné není tolik holek, které to dotáhnou do Světového poháru. Od malička nás v klubu vedli k tomu, abychom to brali vážně a zároveň měli srandu a měli to rádi. Pak také Dukle, že mě nechali od patnácti tam být, protože jsem chtěla zůstat v Liberci. Chci poděkovat všem, co tam pracují.
Také trenérům, od kterých cítím na sobě největší podpis. Zmínila bych Antonína Hájka a Dominika Ďurča, což byl trenér, se kterým jsem zažila nejlepší spojení. Trénovalo se mi s ním strašně skvěle. Jardovi Šimkovi, to je obětavý člověk, jeho práce si moc vážím. Teď ke konci mi hodně pomohli Ráďa Žídek a Jaroslav Sakala, ukázali mi různé pohledy a směry, díky kterým jsem zvládla na olympiádu odjet.
Určitě také Filipovi Sakalovi. Za to, jak mi pomohl po zranění minulý rok, rychle to řešil a zařídil mi doktory a rehabilitace. Zařídil, abych mohla trénovat, aby se mnou jezdil trenér na soustředění, protože věděl, že potřebuji jet na speciální místo, tedy jinam než ostatní. Že za mnou stál, i když za mnou lidi stát nechtěli, za to mu patří obrovské díky.
Nemůžu zapomenout ani na psychologa Davida Bakeše, doktora Marcela Stašu, sportovního ředitele Davida Bičíka, trenéra Martina Bayera a všechny fyzioterapeuty.
Samozřejmě poděkování patří i přátelům a rodině a každému člověku, co dokázal říct nějaká hezká slova místo toho, aby jen soudili. Všem, co jsem na té cestě potkala. Ze sportu odcházím jako mnohem silnější člověk.
Foto: Jakub Knap, Nordic Focus
Fotogalerie
