×
OLYMPIJSKÉ PŘÍBĚHY: Olga Charvátová Křížová - První medaile pro sjezdové lyžování

OLYMPIJSKÉ PŘÍBĚHY: Olga Charvátová Křížová - První medaile pro sjezdové lyžování

01.02.2018

Sarajevo, olympijské hry, rok 1984. Historický moment pro české sjezdové lyžování, které se díky Olze Charvátové Křížové dočkalo prvního cenného kovu. Tehdy jednadvacetiletá závodnice původem ze Zlína na své první a zároveň jediné olympiádě šokovala, když si ve sjezdu dojela pro bronzovou medaili.

Na startu olympijského sjezdu odpočítávala poslední vteřinky. Napětí v očích se skrývalo pod černými lyžařskými brýlemi. V hloučku trenérů a rozhodčích zářilo bílé startovní číslo 16 a především pestrobarevná duhová kombinéza. Olga Charvátová měla však naplno zazářit až na samotné trati. Dvakrát se mohutně zhoupla v kolenou. Odraz. Tři svižné odpichy hůlkami…

Ale zpět na úplný začátek cesty k vysněnému olympijskému bronzu. Lyžařský osud rodačky ze Zlína byl do velké míry předurčen. Její otec byl vysokoškolským pedagogem na katedře tělesné výchovy, navíc bývalý úspěšný sjezdař a trenér. Není divu, že tehdy malou Olgu postavil poprvé na lyže ještě jako malé dítě, které sotva umělo chodit. Nechybělo však mnoho a vyhrál by jiný sport. „Olympiáda byla můj cíl odmalička, ještě když jsem začínala jako gymnastka a sledovala Věru Čáslavskou, to byl můj sportovní vzor. Tehdy mi bylo ještě úplně jedno, s jakým sportem na olympiádu pojedu. Nakonec vyhrály lyže,“ vzpomínala Charvátová-Křížová.

Jejím zimním teritoriem byl především areál Kohútka-Portáš na moravsko-slovenském pomezí. Talent a genetické předpoklady se rychle projevily. Prošla mládežnickými výběry, již v necelých patnácti letech obsadila druhé místo v obřím slalomu na mistrovství Evropy juniorů, o rok později přivezla z téže akce bronz ze slalomu. Nebylo tedy příliš divu, že se jí dveře do seniorské reprezentace a s nimi i do toho opravdu vrcholového lyžování otevřely už před šestnáctými narozeninami.

Poté, co na mistrovství světa 1978 v Ga-Pa nasbírala zkušenosti, už se těšila na své první olympijské hry. Ačkoliv splnila kritéria, do Lake Placid se nakonec nepodívala, v československé výpravě na ni nezbylo místo. Svou neúčast obrečela, v hlavě se jí kupily myšlenky o konci kariéry. S lyžováním však naštěstí nesekla, na to ho měla příliš ráda. Znovu se vydala na cestu za dětským snem a stále více okolnímu světu dokazovala svůj talent.

V sezoně 1980/81 nashromáždila do té doby v Československu rekordních 84 pohárových bodů, což stačilo na celkové patnácté místo. Na mistrovství světa 1982 byla nejlepší z našich reprezentantek a brala páté místo v kombinaci a devátou příčku ve slalomu. V téže sezoně navíc poprvé vystoupala na stupně vítězů Světového poháru, když dojela třetí ve slalomu v Mariboru. V dalším ročníku si připsala také první triumf v rámci nejprestižnějšího seriálu, když ovládla kombinaci v Megéve a celkově v sezoně skončila osmá se 111 body.

A pak už přišel rok 1984, ve kterém se Charvátová natrvalo zapsala do historie československého lyžování. Tehdy jedenadvacetiletá závodnice zamířila na své první olympijské hry. Ti nejlepší sportovci z celého světa se sjeli do Sarajeva - místa do té doby vrcholným lyžováním takřka nepolíbeného. Československá reprezentantka, ošlehaná závody ve Světovém poháru a povzbuzená četnými úspěchy, si na medaili věřila. Původně však ve zcela jiné disciplíně.

Svůj podíl na tom měly i rozmary počasí. Větrné bouře na vrcholcích pohoří Jahorina nedaleko Sarajeva tvrdě zkoušely připravenost pořadatelů a komplikovaly plynulý průběh původně nastaveného programu. „Na medaili jsem si věřila, ale myslela jsem, že jí budu mít ze slalomu. Jenže hodně sněžilo, závody se dlouho odkládaly, takže jsem pořád trénovala sjezd a na slalom nebyl čas,“ popisovala Charvátová.

O svých vysokých ambicích dala znát hned ve svém prvním startu, když v obřím slalomu obsadila osmé místo. Vrchol měl však teprve přijít. 16. února se jel sjezd, disciplína svými nároky na technické zajištění a přípravu v tuzemských poměrech takřka nenatrénovatelná. Charvátová v závodě rozhodně nepatřila mezi největší favoritky na cenný kov, přesto všechny naprosto zaskočila. Skvěle odstartovala, na trati si počínala suverénně a díky bezchybné jízdě ještě na posledním mezičase vedla!

Průběžně vedoucí Švýcarka Michela Figiniová v cíli nervózně přešlapovala, stejně jako její krajanky - druhá Maria Walliserová a třetí Ariane Ehratová. Jenže ve spodní části trati, kde byla paradoxně v měřených trénincích nejrychlejší, vjela Charvátová do neuježděného sněhu, který ji zbrzdil a připravil o zlato. Cíl nakonec protnula v čase 1:13.53, za vítěznou Figiniovou zaostala o 17 setin sekundy a za druhou Walliserovou o 12 setin.

Po projetí cílem pohledem zkontrolovala světelnou tabuli, zapumpovala pravou paží a potom zvedla obě ruce i zrak k nebesům. Euforie vypukla naplno. A zatímco se Olga v cílovém prostoru objímala s vítězkou, český tým v čele s reprezentačním trenérem Pavlem Šťastným a ten den pátou Janou Gartnerovou Šoltysovou o kousek dále slavil historicky první československou olympijskou medaili ve sjezdovém lyžování.

Hned druhý den se jel slalom, na který se však Charvátová nestačila podle svých slov dostatečně připravit. I tak se znovu vešla do elitní desítky. A ze Sarajeva mohla odjíždět navýsost spokojená. Ačkoliv do tehdejšího Československa přivezla bronz, příliš ohlasu to pohříchu nevzbudilo. „Málokdo to ocenil, ale nepřekvapilo mě to, situaci v alpském lyžování jsem znala. Byli jsme pořád bráni jako buržoazní sport a často se uvažovalo, jestli se jako vrcholový sport nezruší. Byla to politická záležitost. Vím, že tatínek jezdíval často z lyžařských schůzí, kde se to řešilo, a byl z toho nešťastný,“ vzpomínala pro iDnes.cz.

Ve skvělých a stabilních výkonech pokračovala Charvátová i po olympijských hrách. Ve Světovém poháru sbírala další a další pódiová umístění, v roce 1985 skončila celkově jedenáctá, o sezonu později obsadila v celkovém hodnocení nejprestižnějšího seriálu dokonce šesté místo. Rok 1986 byl ale zároveň také tím posledním v její hvězdné lyžařské kariéře. Ukončila studium na FTVS UK v Praze a ve svých 24 letech se dobrovolně rozloučila s dráhou vrcholné lyžařky. Na dnešní poměry něco naprosto nevídaného.  „Byla jiná doba, děvčata tehdy nelyžovala do třiceti. Měla jsem to nastavené tak, že pokud budu studovat, tak budu lyžovat a až dostuduji, tak skončím,“ vysvětlovala.

Po absolutoriu nastoupila jako učitelka tělocviku na technologické fakultě v tehdejším Gottwaldově. Lyžování ale zcela neopustila, založila a společně s manželem trénovala lyžařský tým mladých talentů, v rodinné tradici navíc pokračuje její dcera a současná česká reprezentantka Klára Křížová. I přes brzký konec aktivní kariéry se Olga Charvátová Křížová natrvalo zapsala do historie českého lyžování.