O disciplíně

Počátky lyžařského sportu

Za kolébku lyžařského sportu je považováno Norsko, kde na počátku 19. století bylo lyžování rozšířeno nejvíc na světě. Mezníkem v novodobém lyžování jsou obecně považovány závody v norském Tromsö v běhu na 5 km, které se konaly 2. 4. 1843 a jsou označovány za počátek sportovního lyžování. Začátek organizovaného lyžování se datuje do roku 1861, kdy byl založen Norský sportovní svaz pro povznesení sportu. Ve střední Evropě vznikl první klub v českých zemích, když Josef Rössler Ořovský v roce 1887 založil Český Ski klub při pražském bruslařském klubu. Další kluby vznikaly v Německu, Rakousku a Švýcarsku.

Lyžování v českých zemích

O lyžování v Krkonoších jsou zmínky již kolem roku 1850, a to především v okolí Jilemnice a Vysokého nad Jizerou. Za první závody v Čechách jsou považovány závody v Jilemnici a v Lukově u Holešova, závod z 19. ledna 1896 v pražské Stromovce je pokládán za první mistrovství Království Českého. Zpočátku byl hlavním závodem běh na 10 km a od roku 1904 se závodů účastnily i ženy. Závod na 50 km byl poprvé zařazen v roce 1905, štafetový závod byl součástí těchto závodů od roku 1914.

Pro závod  na 50 km se stal tragickým VIII. ročník v roce 1913, kdy v jeho průběhu zahynuli na hřebenech Krkonoš mezi Labskou boudou a Zlatým návrším dva kamarádi Bohumil Hanč a Václav Vrbata. Tato událost změnila závod, přesunula ho do nižších poloh a pro lepší organizaci a větší bezpečnost se začal jezdit na 17 km dlouhých okruzích.

Závody ve světě

Prvním závodem byl již zmiňovaný závod v norském Trömso v roce 1843. Nejvýznamnějšími byly od roku 1887 závody v Holmenkolenu, za první ročník je brán až závod z roku 1892. Od té doby se pravidelně konající závod stal pro velkou mezinárodní účast neoficiálním mistrovstvím Evropy, a to až do doby prvních zimních olympijských her v Chamonix, kde se běžely závody na 18 a 50 km. K velkému rozmachu lyžařských disciplín došlo po 1. světové válce a od MS 1933 v Innsbrucku jsou v programu i štafety na 4×10 km. Závod žen se do na MS a ZOH dostal až roku 1952 v Oslu. Velký význam mělo dvacáté mistrovství světa ve Falunu, kdy přibyly tratě 15, 30 a 50 km.

Za revoluční by se dal považovat rok 1974, kdy Pauli Sittonen při Dolomitském běhu v Lienzu poprvé použil kombinaci běhu klasickou technikou a jednostranného bruslení, což mu pomohlo na špatně namazaných lyžích k vítězství. Tento způsob byl závodníky využíván na rovinatých úsecích a jmenoval se podle objevitele „Sittonenův krok“. O dva roky později na ZOH v Innsbrucku použil Američan Bill Koch poprvé bruslení oboustranné. Sittonen a Koch tedy otevřely novou kapitolu běžeckého lyžování.

Na MS v Seefeldu (1985) již převládalo bruslení nad klasikou a Mezinárodní lyžařská federace (FIS) oficiálně uznala oba styly běhu. Navíc rozhodla, že v průběhu MS a ZOH se poběží zhruba půlka volně a půlka klasicky. Na MS v Oberstdorfu se tedy běželo klasicky 15  a 30 km a volným způsobem 50 km a štafety. V bruslení se stále zdokonalovala technika a také vybavení se začalo přizpůsobovat této technice běhu. Zkrátily se lyže, které v dnešní době téměř kopírují špičkou čelo závodníka. Hole jsou asi o deset centimetrů delší než na klasiku, tedy asi po bradu. Boty se pro lepší stabilitu zvyšují a sahají zhruba do třetiny holení.

 

Technika

Dvěma technikami běhu na lyžích jsou i dnes tzv. klasická technika a volná technika neboli bruslení. Obě se pak dají dále členit podle typu. Klasika na běh střídavý (a dále dvoudobý, čtyřdobý, stoupavý běh prostý, prostý běh) a soupažný běh (prostý, jednodobý, dvoudobý), bruslení pak na jednostranné (levé a pravé) a oboustranné (jednodobé, dvoudobé, střídavé a prosté).

Klasika

Klasická technika je základem běžeckého lyžování. Základní pohyb vychází z chůze, který je podle vyspělosti jedince doplněn o skluzovou fázi. Základním způsobem běhu je střídavý běh dvoudobý, který je využíván ve všech sněhových podmínkách a uplatňuje se na rovině a v mírných stoupáních. Popis techniky běhu střídavého se dá zestručnit na fázi odrazu a fázi skluzu, při jeho popisu však rozlišujeme hned sedm pohybových dovedností: příprava na odraz – odraz - přenášení hmotnosti těla - jízda ve skluzu v jednooporovém postoji - švihový pohyb nohy - pohyb paží s odpichem holemi - pohyb trupu, pánve a ramen.

Bruslení

Bruslení je relativně mladou technikou běhu, na jejímž zrození se podílel Fin Sittonen, který v roce 1974 na dolomitském běhu použil jednostranné bruslení. Bruslení oboustranné představil Bill Koch v roce 1976 na ZOH v Innsbrucku. Oboustranné bruslení jednodobé známe pod názvem jedna-jedna a označením 1:1. Tento způsob je považován při správném provedení za nejrychlejší způsob jízdy volnou technikou. V rámci pohybového cyklu rozeznáváme šest prvků: příprava na odraz - odraz z vnitřní lyže v odvratu - přenášení hmotnosti těla - skluz v jednooporovém postavení na ploše lyže v odvratu - práce paží = odpich holemi - přenos paží a dolní končetiny do základního postavení.

Zpracováno podle textů Zbyňka Valouška (trenovani.info)

Generální partner

cpp

Hlavní partner

Partneři