Za nepříjemným podzimem udělal tlustou čáru a tvrdě trénuje na Soči. „Už se dívám jen dopředu,“ prohlašuje skokan na lyžích Roman Koudelka
Nejprve slibné výsledky v letní Grand Prix a vyhlížení olympijské sezóny s těmi nejvyššími ambicemi. Později nejistota, strach o zdraví a váhání, jestli se do Soči vůbec podívá. Tak vypadal uplynulý půlrok Romana Koudelky.
Záhadné zdravotní komplikace začaly čtyřiadvacetiletého turnovského rodáka sužovat těsně před začátkem zimy. Po původu kolapsových stavů, do kterých Roman Koudelka nečekaně upadal, pátraly ty největší lékařské kapacity několik měsíců. Marně. Tak, jak potíže přišly, tak také odezněly a lomnický skokan hlásí: „Je to za mnou, cítím se dobře a mám obrovskou chuť dohnat v tréninku všechno, o co jsem přišel.“
Romane, příčina tvých zdravotních problémů je pořád nejasná, přesto ses vrátil na můstky a zdá se, jakoby se nic nestalo. Do nového roku sis už žádné obtíže nepřinesl. Je tedy vše uzavřeno?
Je a jsem za to rád. Musím zaťukat, od malička mi nic nebylo, nebýval jsem ani nemocný a teď jsem najednou tři měsíce lítal po doktorech a nemocnicích. Nebylo to příjemné, hlavně po psychické stránce, když člověk neví, co mu je. Ale zvládli jsme to a všechno uzavřeli s tím, že už je to dobré, neohlížím se zpátky. Na nic se nepřišlo, ale já za tím udělal tlustou čáru a už se dívám jen dopředu.
Člověku se jen těžko věří, že se dá něco takového hodit za hlavu. Jak ses po tak dlouhé době nejistoty cítil před prvním skokem?
Já jsem to jel zkusit už 22. prosince do Harrachova, ale asi zapracovala nervozita a ty problémy se trochu vrátily, proto jsem si tam neskočil. Pak jsme zkusili odjet na menší můstek do Breitenbergu, tam jsem si skočil a jeli jsme dál, následovaly pokusy na větším v Ramsau a pak na Turné čtyř můstků. Pocity byly jen pozitivní, měl jsem z toho strašnou radost a ta euforie nejspíš udusila i strach, že by se to mohlo vrátit. Doufám, že mi ta radost vydrží.
Návrat na můstky tě úplně rozzářil. Užíváš si ho?
Užívám a hodně, protože jsem tři a půl měsíce nic nedělal a všechno sledoval jenom v televizi. Psychicky to pro mě bylo dost náročné a už jsem se strašně těšil, až si budu moct zaskákat. To se mi povedlo na konci prosince. Od té doby jsem vysmátý, obrovsky se mi zlepšila nálada.
Roman Koudelka
Po „testovacím“ závodě v Ga-Pa jsi už absolvoval Světové poháry ve Wisle a Zakopaném a vůbec to nebylo špatné. Šlo ti tam ale vůbec o výsledek?
Ze začátku jsem na výsledky nekoukal, ale teď už jsem se na ně trochu zaměřil. Musím říct, že jsem čekal, že v obou polských podnicích to bude horší, myslel jsem, že tam budu víc bojovat s kvalifikacemi. Ukázalo se ale, že i když to pořád není stoprocentní, jsem pořád těsně za třicítkou a to je pro mě trochu překvapení. Od Turné jsem skákal vlastně jen pár skoků na malém můstku v Itálii, na velkém nemám nic. Takže výkony v posledních závodech pro mě byly velmi milým překvapením.
Nakonec vyšla i nominace na olympiádu, v kterou po všem, co se s tebou dělo, už věřil málokdo..
Já věřil pořád a přiznávám, že jsem s ní celou dobu trochu počítal. Moc tam chci jet, protože jsem pro to udělal maximum. Oficiální povolení skákat jsem měl až od 10. ledna, ale skákal jsem už 26. prosince. O olympiádě jsem si prostě řekl, že buď to vyjde, anebo ne, udělal jsem všechno, co jsem mohl a záleží už jen na těle, jak se s tím srovná. Stálo to samozřejmě i na výsledcích, mých i ostatních kluků. A nakonec mi to na nominaci dalo. Teď je potřeba zabrat, abych všechno dohnal a nejel do Soči na výlet. Poskákat potřebuju hlavně na velkém můstku, abych získal nějaké sebevědomí.
Kde ho tedy budeš nabírat?
Společně s Kubou Jandou vynecháme závody v Japonsku a budeme trénovat ve Wisle, to je asi nejbližší můstek, který trénink momentálně umožňuje. Chystá se tam i polské áčko, takže budeme mít porovnání, k tomu určitě zase perfektně připravený můstek. Jen doufám, že vyjde počasí a nebude foukat. Věřím, že tam na velkém můstku uděláme nějakých dvacet, pětadvacet skoků a získané sebevědomí potom prokážu na posledním předolympijském podniku ve Wilingenu.
Po tom, co sis prožil, je tvrdý trénink a příprava na olympiádu určitě příjemnou starostí. S jakými ambicemi do Ruska poletíš?
Ambice samozřejmě jsou, ale nikdy o nich nemluvím. To je taková moje osobní věc, protože se vždycky bojím, že když řeknu něco dobrého, tak se to nepotvrdí a vyřčené špatné se naopak vyplní. Ale jak už jsem říkal, chci tam jet závodit a nebýt jen náhradníkem.
ŠS
