„Příchod k Čechům před pěti lety byl jako skok do ledové vody. Teď je to jiné,“ říká staronový trenér českých skokanů Richard Schallert
Když před pěti lety předával trenérské žezlo Davidu Jiroutkovi, byla právě končící spolupráce s českým týmem jeho jedinou zahraniční zkušeností. Od té doby urazil Richard Schallert dlouhou cestu. Trénoval německé juniory, poté působil v Rusku a Rumunsku. Do Čech se vrací moudřejší, zkušenější a jistější. A stejně se změnil i reprezentační tým, který dostává do rukou.
Richarde, české skokany jste trénoval už v letech 2006 – 2009. Co teď rozhodlo o vašem návratu?
S panem Jozífkem jsme o tom mluvili už loni a protože jsem nebyl se svou situací v minulé sezóně spokojený, souhlasil jsem s návratem k Čechům. Měsíc poté, co pracuji s A týmem, musím říct, že už teď jsem za ten krok velmi rád. Závodníci jsou namotivovaní a vystupují jako profíci. Je tam dobrý týmový duch a uvolněnost, ale přitom obrovské soustředění.
Zasáhl jste nějak do složení reprezentace?
Tým je prakticky stejný, jako když jsem tu působil tenkrát. Honza Matura a Jakub Janda dostali na výběr, jestli chtějí trénovat podle sebe, nebo jet podle programu ostatních. Kdyby se rozhodli pro vlastní trénink, neměl bych s tím žádný problém, ale oba chtěli zůstat s týmem a připravovat se společně. S áčkem teď trénuje i Martin Cikl, který si v posledních letech prošel několika zraněními a ztratil kontakt. Chci mu dát šanci se dobrou a důslednou prací probojovat zpátky.
Na postu hlavního kouče střídáte Davida Jiroutka, který teď povede skokany Ruska. Jak závodníci tuto změnu přijali?
Na to je potřeba se zeptat jich, já můžu jen doufat, že kladně. Spousta věcí se za těch pět let samozřejmě změnila, ale moje první dojmy jsou velmi pozitivní. Bojovnost a vnitřní motivace k profesionální práci je hodně vysoká a závodníci přesně vědí, co chtějí, takže je radost s nimi pracovat. I u mě je to jiné.
Jaké?
Tenkrát byli Češi prvním zahraničním týmem, se kterým jsem pracoval. Cítil jsem mnohem větší tlak, bylo to jako skočit do ledové vody. Teď je všechno mnohem uvolněnější, věci jsou jasnější, už vím, co se děje takříkajíc v zákulisí a znám závodníky. To všechno znamená jediné - skvělé podmínky pro práci.
U českého týmu byste měl vydržet celý olympijský cyklus. Jak vypadají dlouhodobé cíle?
Samozřejmě směřujeme k olympiádě 2018, ale pro mě osobně je cílem dostat tým na úroveň, kdy bude reálné přemýšlet o medailích v týmových závodech. Alespoň jeden závodník by tedy měl být tak vysoko, aby pravidelně bojoval i o medaile individuální.
Nebojíte se narážek na přílišnou troufalost?
Znám kluky, znám jejich potenciál a vím, že když budeme tvrdě makat, můžeme tohoto cíle dosáhnout. Dostat se na tak vysokou fyzickou a technickou úroveň nám ale bude trvat minimálně rok nebo dva. Výhodou je, že jsem pracoval s národními týmy, které tuto úroveň mají a vím, jak se tam dostat.
Co cíle krátkodobé, týkající se letošního léta?
Zatím stále pracujeme hlavně na fyzickém základu a snažíme se dohnat, co někteří kluci ztratili během odpočinkového dubna. První letní závody tak pro nás přijdou možná příliš brzy, kluci nebudou vyskákaní, ale ten základ nemůžeme ošidit. Proto v začátku léta nebudou naše očekávání nijak vysoká. Hlavním cílem pro letní Grand Prix bude udržet kvótu pro zimní Světové poháry alespoň na pěti závodnících.
Žijete poblíž rakouského Innsbrucku, trénujete Čechy. Jak se to dá skloubit?
Teď trávíme většinu času společně na liberecké Dukle, kde máme perfektní podmínky pro trénink i regeneraci. Ze začátku, dokud kluci nebudou vědět, co a jak dělat, a dokud se nedostanou do tréninkového rytmu, s nimi budu co nejvíc v Liberci. To znamená nějaké tři týdny měsíčně v Čechách. Takže teď vlastně žiju víc tady než v Rakousku (úsměv).
ŠS
