Po stopách lyžařského génia Vladimíra Pácla
Pojďme koncem roku zavzpomínat na jednu z nejvýraznějších osobností československého sportu, která přesně před deseti lety odešla. Prožijte s námi příběh lyžařského génia Vladimíra Pácla.
Lidové veselice, čilé sportování i tiché mlčení plné vzpomínek. Na atmosféru, která se v červenci nesla okolím italského městečka Malè, dlouho nikdo nezapomene. Třídenní festival s názvem “Oslavy v horách a pod horami“ byl ztělesněním důstojnosti. Uctil památku Vladimíra Pácla. Čecha, kterého v jeho vlasti téměř nikdo nezná. Čecha, který ale zanechal nesmazatelnou stopu ve světovém lyžování.
Když se Vladimír Pácl v roce 1924 narodil, nikdo netušil, že se bude významně podílet na utváření historie celé řady sportů. Byl to obyčejný kluk z České Třebové, který si, zřejmě díky své výšce, vysloužil přezdívku Bambus. Stal se z něj však hrdina, jehož jméno i deset let po jeho smrti skloňují lyžařští odborníci i široká veřejnost na celém světě. Letos by Vladimíru Páclovi bylo devadesát. Místo doma v Čechách by ale toto jubileum oslavil v Itálii. Proč? Jeho životní příběh se zpětně rozhodl prožít doktor Josef Zavřel. „Když mi bylo pětasedmdesát, prásknul jsem se vším podnikáním a moje rodina mi navrhla, abych začal sbírat známky. Abych měl jako nějaké hobby. Já se bránil, že mám hobby dost, ale nebylo mi to nic platné, tak jsem musel,“ líčí se smíchem zdánlivě nesouvisející okolnosti dlouholetý pracovník Československé televize. Pátrání po stopách Vladimíra Pácla nakonec zasvětil následujících osm let. Na samém počátku přitom stála pouhá náhoda. „Čas plynul a přišla nějaká filatelistická aukce. Jel jsem osobně za organizátorkou, abych se přihlásil. Na zpáteční cestu autobusem mi dala časopis Filatelie, abych se nenudil, když jedu až na Karlák. Při listování jsem narazil na symboly novodobých olympijských her, na obrázku v článku byla vyfocená obálka od Mezinárodního olympijského výboru adresovaná profesoru Vladimíru Páclovi do italského Malè. Napadlo mě, že to musí být Vladimír Pácl, kterého já jsem znal. Chodil s mým o sedm let starším bratrem na gymnázium. A tak jsem začal pátrat, jestli je to on.“
První stopy vedly do českého Svazu lyžařů, pro který Vladimír Pácl redigoval některé ročenky a psal do nich články. Věnoval se především běžeckému lyžování, je autorem vůbec první monografie Běh na lyžích, která je dodnes základním odborným pramenem. „Jsou v ní kinogramy, tedy rozfázované lyžařské kroky, a ty udělal Ilja Matouš,“ připomíná Josef Zavřel vynikajícího běžce na lyžích a účastníka olympiády v Cortině d´Ampezzo v roce 1956. „Zjistil jsem, že Ilja žije v Horní Branné, s jeho nalezením mi pomohl Svaz lyžařů. Dokonce vím, ži si vzal běžkyni. Zajel jsem za ním a on mi tu slavnou lyžařskou encyklopedii půjčil,“ přidává Zavřel další dílek do skládačky jednoho zajímavého lidského osudu. “Běžeckou biblí“ však Páclův podíl na rozvoji tohoto lyžařského odvětví zdaleka neskončil. Poté, co nejdřív sbíral úspěchy jako závodník a později jako vedoucí ženského týmu, který na olympiádě v roce 1956 vybojoval šesté místo ve štafetě, se začal prosazovat i na poli funkcionářském. Na celých třiadvacet let se usadil na předních pozicích Mezinárodní lyžařské federace FIS, kde měl v rámci své funkce možnost přímo ovlivňovat rozhodování této instituce. Na jeho popud tak mohl vzniknout například Světový pohár v běžeckých disciplínách, Pácl je otcem kompletního principu bodování a zároveň autorem 41. pravidel FIS pro běh na lyžích. Také vymyslel pravidla a do praxe uvedl orientační běh na lyžích, který se v Česku i ve světě těší stále větší oblibě. Na olympiádě v Grenoblu v roce 1968 působil Vladimír Pácl jako supervizor. O dva roky později uspořádal na Štrbském Plese historicky třetí lyžařské mistrovství světa na československém území. „Páclovi se dostalo obrovského uznání od prezidenta FIS Marca Hodlera, protože právě on byl duší celého šampionátu, velmi oceněny byly především běžecké tratě,“ zdůrazňuje Josef Zavřel a přidává i něco z Páclova soukromí. „Taky to byl workoholik. Nechodil po recepcích, ale jenom pracoval.“ A byl to také vlastenec, což se mu stalo osudným. Když v roce 1968 vtrhla na území Československa vojska Varšavské smlouvy, napsal Vladimír Pácl dopis, který určil jeho další osud. Byl to dopis Mezinárodnímu olympijskému výboru s žádostí o vyloučení Sovětského svazu z olympijského hnutí. „Pácl byl po mistrovství světa v Tatrách odstaven od veškeré práce, stal se nežádoucím,“ říká doktor Zavřel. Dávný kamarád jeho bratra a blízký přítel legendárního Emila Zátopka dne 4. října 1971 emigroval.
Díky solidním kontaktům z dřívější doby našel útočiště v severoitalské provincii Trentino. „Na mezinárodních podnicích se spojil s Flaviem Mosconim, který se později největší měrou zasloužil o legalizaci jeho pobytu. Po vypršení víza a pasu pro něj Mosconi na základě uzavřených dlouhodobých smluv získal přiznání politického azylu a později i starobního důchodu,“ prozrazuje Zavřel, který ve svém pátrání pokračoval přímo v Itálii, v městečku Malè, kde se Vladimír Pácl natrvalo usadil. „Zajímavé je, že Pácl uměl osm jazyků, ale italštinu, kterou potřeboval nejvíc, neovládal,“ směje se.
Ani emigrace, ani obavy z neznámého však ve Vladimíru Páclovi nezadusily jeho organizačního ducha a mimořádný cit pro obohacování sportovního světa. Naopak. Práce sportovního instruktora byla jen začátkem. Celá oblast Val di Sole potřebovala probudit a povýšit úroveň sportovního života a rodák z České Třebové vzal tuto výzvu okamžitě za svou. Díky svým schopnostem a vazbám na nejvyšší orgány dostal Pácl plnou důvěru a mohl tak realizovat své mnohdy velmi odvážné plány. Vymyslel a uvedl do praxe promyšlený systém rozvoje sportu a turistiky pro nejširší veřejnost, čímž si získal sympatie v celé Itálii. Jeho vize byla dlouhodobá a zásadně oponovala myšlence okamžitého zisku. „Jeho program nenesl hned od začátku ekonomické úspěchy, zkrátka mu museli věřit. A on s minimem finančních prostředků dokázal aktivizovat širokou veřejnost od nejmenších až po dospělé. Zaměřil se na obyčejnou turistiku, což jen dokazuje, že jednoduché věci opravdu fungují,“ říká s úsměvem Josef Zavřel.
Během svého působení v Itálii založil Vladimír Pácl v oblasti Val di Sole také telemark a orientační běh a otevřel si lyžařskou školu. Práci s mládeží ostatně přikládal velký význam už dřív v Československu, ještě před emigrací se do lyžařských oddílů snažil dostat co nejvíc dětí. Věděl, že budoucnost je právě v nich a ne v pouhé péči o vrcholový sport. Tuto misi už ale ve své vlasti do zdárného konce nedotáhl, nikdy se nevrátil.
V roce 1992 postihla Vladimíra Pácla rozsáhla mozková mrtvice, která zanechala trvalé následky. Po dvanáct následujících let se o něj obětavě starala jeho životní družka Antonia Piniová, díky níž mohl při častých vyjížďkách na horské vyhlídky vždy zavzpomínat na doby, kdy se po horách, většinou s lyžemi na nohou, proháněl sám. 31. prosince 2004 tento sportovní génius navždy odešel. Jak ale napovídají vzpomínkové slavnosti na jeho počest, Vladimíra Pácla dodnes uznává celý svět. Došel Josef Zavřel ve svém pátrání na konec? Ne tak docela. „Zjistil jsem, že má syna Radvana a vnuka Štěpána. Chvíli to trvalo, ale našel jsem je. Radvan je dnes dramaturgem v Činoherním klubu a jeho syn Štěpán je režisérem a uměleckým šéfem Bezručova divadla v Ostravě,“ předává poslední informaci. Na filatelii se nejspíš vrhne s mnohaletým zpožděním...
Děkujeme panu Zavřelovi za ochotu a spolupráci při tvorbě tohoto článku.
ŠS
Fotogalerie
