×
OLYMPIJSKÉ PŘÍBĚHY: Jiří Raška - Zlatý skokan, který se nevznášel v oblacích

OLYMPIJSKÉ PŘÍBĚHY: Jiří Raška - Zlatý skokan, který se nevznášel v oblacích

25.01.2018

Grenoble, olympijské hry, rok 1968. Moment, který v historii českého lyžování navždy zůstane zapsán tím nejtučnějším písmem. Skokan na lyžích Jiří Raška se stal prvním Čechem, který vybojoval na zimní olympiádě zlatou medaili. Legendární skok na středním můstku udělal ze skromného kluka z Frenštátu pod Radhoštěm národního hrdinu a vzor mnoha generací.

„Byl to nádherný let v nekonečném tichu, který trval kratičký lidský věk. Malíř a redaktor Ota Mašek skoro omdlel, fotoreportér Jarda Skála přestal fotografovat. Trenér Remsa si omýval obličej sněhem a písklavý skokan Nor Wirkola přestal pískat.“ Takto nezapomenutelně popsal spisovatel a sportovní novinář Ota Pavel skok prvního českého vítěze zimních olympijských her ve své „Pohádce o Raškovi“. 

Bez sportu si Jiří Raška neuměl představit život. Odmalička se mu věnoval ve všech možných podobách, zdobil ho všestranný talent. Hrál fotbal, házenou, jezdil na kole, ale nakonec se i díky bratranci a strýci rozhodl pro skoky na lyžích. Což byla pro kluka z Frenštátu pod Radhoštěm logická volba. „Říkalo se, že se u nás děti rodí s lyžemi na nohou,“ popisoval.

V sedmnácti letech už nakoukl do reprezentace. Právě tam se poprvé potkal s legendárním trenérem Zdeňkem Remsou. „Podal mi ruku a pronesl: Mladej, aby bylo jasno, platit budou tři pravidla. Budeš mi čistit boty, čůrá se do umyvadla, a když se budeš vracet ze záchodu, tak jen s pořádně umytým zadkem,“ vzpomínal Raška na první setkání, které se později ukázalo jako osudové. Remsa vládl v reprezentaci pevnou rukou, byl pedant, který v tréninku nic neodpustil, u svých svěřenců byl ale velmi oblíbený. Právě on vymyslel nováčkovi v národním týmu přezdívku, když poznamenal, že má chůzi jako skokan František Felix. Od té doby Raškovi v lyžařském prostředí nikdo neřekl jinak než Franto.

Svědomitý mladíček s příkladným přístupem k tréninku se stal neoddělitelnou a později také nejslavnější součástí takzvaných „Remsa Boys“. „Ve světě nám tak začali říkat. Děsili jsme soupeře, bylo nás deset, dvanáct a všichni jsme byli schopní dělat velké výsledky. V tom byla naše obrovská síla,“ popisoval. V reprezentaci mu dělali společnost další skvělí skokani jako Dalibor Motejlek, Josef Matouš nebo Zbyněk Hubač. „Největší kouzlo bylo v tom, že jsme byli ohromně dobrá parta. Kluci, kteří jdou za výsledky a opravdu tvrdě trénují. Pořád jsme se ale měli rádi. Prostě parta, jak má být,“ popisoval kouzlo týmu kouč Remsa.

Poprvé se Raška vydal na olympijské hry v roce 1964. Premiérového startu v závodě ověnčeném pěti kruhy se ale nedočkal. V Innsbrucku plnil roli náhradníka a na vlastní oči sledoval v boji o medaili svého reprezentačního parťáka Josefa Matouše. Ten sice po prvním kole figuroval na prvním místě, nakonec mu však stupně vítězů unikly. Raška se tehdy vracel z olympijských her zklamaný, navíc přišlo zranění ramene, které si vyžádalo nucenou pauzu a posléze i úpravu skokanského stylu. Vrátil se ale ještě silnější.

O čtyři roky později cestoval na olympijské hry v Grenoblu coby jeden z favoritů. Předurčovaly ho k tomu prognózy odborníků i čtvrté místo z mistrovství světa 1966 a stříbrná pozice na prestižním Intersport turné. Sám Raška si však před sebe kladl skromnější cíle: „Měl jsem cíl být do pátého místa. Ještě první desítka by byla dobrá.“

Byla neděle, 11. února 1968. Nad skokanským areálem v Autrans, asi 35 kilometrů od Grenoblu, vládly ideální podmínky. Do sněhu se opíraly paprsky slunce zářícího na jasné obloze, bylo takřka bezvětří a mráz. První kolo závodu na středním můstku vyšlo Raškovi skvěle. Navzdory tomu, že technický delegát nechal posolit stopu nájezdu, československý reprezentant dolétl na značku 79 metrů. Rakušan Baldur Preiml sice skočil ještě o metr dál, ale díky lepšímu stylu vládl pořadí po prvním kole Raška.

Šlo to ještě lépe než podle plánu. Zlato bylo nadosah ruky. Jenže před druhým kolem se ho zhostila nervozita. Spustil se z můstku a už na hraně poznal, že udělal chybu. Zpozděný odraz – skok dlouhý 72,5 metru. Byly to velké nervy, Rakušané Preiml s Bachlerem ani nikdo jiný ale ztrátu na první místo dohnat nedokázal. První zlatá medaile ze zimních olympijských her pro českého závodníka byla na světě!

„Mám nesmírnou radost. Neodvažoval jsem se doufat, že se mi to podaří. První skok se mi vydařil a byl jsem spokojen, druhý už nebyl takový. Stopa byla vlhká a to bylo nevýhodou,“ popisoval pod můstkem bezprostředně po závodu českým novinářům. Poté už se ho chopili jeho reprezentační parťáci a v hloučku ho dlouho vyhazovali nad hlavy.        

Jeho medailový účet v Grenoblu však nebyl uzavřený. Raška se rval o zlato i v závodě na velkém můstku. Znovu navlékl šťastné startovní číslo 51 a znovu si doskočil pro cenný kov. Tentokrát pro stříbro, když o pouhý metr prohrál s Rusem Vladimírem Bělousovem. Mezinárodní lyžařská federace FIS navíc v roce 1968 zkušebně, poprvé a naposledy vyhlásila olympijské hry zároveň mistrovstvím světa. A Raška tak během jedné akce vlastně získal dvě zlaté a dvě stříbrné medaile.

Domů se rodák z Frenštátu pod Radhoštěm vrátil jako miláček národa. V témže roce vyhrál šest závodů v řadě a o rok později se stal světovým rekordmanem v letech na lyžích, i když pouze na jeden den. Na tehdy novém můstku v Planici dolétl na hranici 164 metrů, čímž o čtyři metry překonal rekord svého velkého konkurenta Bjorna Wirkoly. Hned o den později ho ale o jediný metr přeskočil Manfred Wolf z tehdejší NDR.

Stal se sportovní celebritou, v roce 1970 přišlo na Rašku na mistrovství světa ve Vysokých Tatrách sto tisíc diváků. A jejich idol se jim odvděčil stříbrnou medailí. O rok později dokázal jako první Čech v historii ovládnout také slavné Turné čtyř můstků a v roce 1972 si připsal bronz na světovém šampionátu v letech. „Vždycky jsem to bral jako sport pro chlapy, kteří mají odvahu. Nejraději jsem měl velké můstky a lety na lyžích. Ty měly své kouzlo. Povede-li se vám pěkný let, je to úplně něco jiného než se pohybovat na zemi,“ vyprávěl.

Poté se vrhnul na trenérskou kariéru. Od roku 1974 vedl českou reprezentaci a současně ještě sám aktivně skákal. „Řekl jsem si, že skončím okamžitě, jakmile mě porazí první junior,“ řekl. A své slovo dodržel. V roce 1976 pověsil skočky na hřebík poté, co jej porazil František Novák. I přesto, že i v té době pořád skákal k devadesáti metrům. Závodil pak už jen v kategorii veteránů, definitivně naposledy se z můstku spustil v roce 1979, kdy se v Harrachově podělil o první místo se svým bývalým reprezentačním kolegou Zbyňkem Hubačem.

Skok na lyžích ale miloval natolik, že od něj nedokázal natrvalo odejít. Nadále se věnoval trénování, nejprve vedl juniory a v polovině devadesátých let také seniorskou reprezentaci. Později vykonával funkci místopředsedy Svazu lyžařů ČR a angažoval se v Českém olympijském výboru. V roce 2003 byl při oslavách sta let českého lyžování oceněn titulem Lyžař století v anketě vyhlášené Svazem lyžařů ČR. Dalšího ocenění, tentokrát mimosportovního se dočkal v roce 2011, kdy mu tehdejší prezident České republiky Václav Klaus udělil Medaili Za zásluhy.    

Na začátku následujícího roku otřásla světem sportu smutná zpráva. Jiří Raška zemřel 20. ledna 2012 v nedožitých jednasedmdesáti letech. Odešel závodník, který se i přesto, že českému lyžování zařídil první zlato ze zimních olympijských her, nikdy nepovyšoval nad ostatní. „Sportu jsem dal vše a nikdy jsem se z něho nevznášel v oblacích,“ říkával.

Tento text vznikl ve spolupráci s mediálním partnerem SLČR magazínem Snow